Farář otevřel dveře kostela pro zvířata, která po povodních zůstala bez domova

Zvony kostela svatého Martina poprvé za 200 let nezvonily proto, aby svolávaly věřící, ale aby oznámily útočiště všem, kdo ho hledají. Stalo se to třetí den poté, co se řeka Wolf vylila ze svých břehů, zaplavila dolní část města a donutila stovky lidí opustit své domovy.
Otec Tomáš stál na schodech starého kamenného kostela a pozoroval, jak se hladina vody pomalu, ale vytrvale zvedá po ulicích. Městský útulek pro zvířata se ocitl v záplavové zóně a všem bylo jasné — evakuovat všechny obyvatele útulku se nestihne.

«Pán stvořil tento dům pro všechna svá stvoření,» pronesl tiše farář, když z kapsy vytahoval velký svazek klíčů. Rozhodnutí přišlo náhle, ale bylo pevné. Pokud tyto starobylé zdi po staletí chránily lidi před neštěstím, mohou poskytnout útočiště i těm, které lidé ochočili.
Do večera téhož dne se kostel svatého Martina proměnil v něco nepředstavitelného. V hlavní lodi vznikl improvizovaný útulek, kde dobrovolníci a farníci sestavovali klece a krabice s psy, kočkami a ptáky. V bočních kaplích několik místních sedláků ubytovalo kůzlata a jehňata. Z jednoho rohu bylo slyšet chrochtání — někdo přivedl dvě vietnamská prasátka.

Marta, postarší farnice, která se už dvacet let starala o čistotu v kostele, zpočátku byla zděšená. «Otče Tomáši, co na to řekne biskup? Zvířata v Božím domě!» vykřikla, když mladý labrador zanechal špinavé stopy na starobylé dlažbě.
Kněz se usmál a ukázal na vitráž s Noemovou archou. «Marto, jen následujeme příklad.»
Šestého dne začala voda ustupovat, ale nebylo se kam vrátit — městský útulek byl zcela zničen. Mnoho zvířat ztratilo své majitele, jiná byla zachráněna z zatopených domů během evakuace lidí.

Louisa, veterinářka ze sousedního města, přijížděla každý den. Prohlížela zvířata, léčila je a sestavovala seznamy. V jejích očích byla patrná starost — kam teď s nimi všemi?
Nečekané řešení přineslo nedělní kázání otce Tomáše. Místo aby mluvil o potopě jako o biblickém trestu, hovořil o odpovědnosti a milosrdenství.
«Tato stvoření tu nejsou náhodou. Každé z nich potřebuje domov právě tak, jako my. Možná právě vám je souzeno stát se jejich novou rodinou.»

Šedovlasý stařík Jindřich, který při povodních přišel o dům, ve kterém žil 60 let, přistoupil po mši ke kleci se třínohým kocourem. «My dva začínáme od začátku, že jo, kámo?» zašeptal, když otvíral dvířka.

Během dvou následujících týdnů se stalo něco, co místní noviny nazvaly «zázrakem svatého Martina» — každé zvíře našlo nový domov. Někdo přijal celý vrh koťat, někdo si vzal starého psa, kterému už nikdo nedával naději.

Samotný otec Tomáš si ponechal vyhublého toulavého psa jménem Mojžíš, kterého našli plujícího na troskách plotu.
O měsíc později, když byl kostel vyčištěn, zrestaurován a znovu otevřen pro bohoslužby, farníci si všimli překvapivé věci — na mše začalo chodit mnohem více lidí. Mnozí si s sebou přiváděli své nové mazlíčky, což otci Tomášovi vůbec nevadilo.

«Společenství nejsou jen lidé,» řekl jednou, když se díval na Mojžíše, dřímajícího u oltáře. «Jsou to všichni, které přijímáme do svých srdcí. A jestli jsme kvůli tomu museli projít potopou — pak to tak má být.»