Pes odmítal opustit zraněné liščátko, dokud se nenašli lidé, kteří byli ochotni pomoci oběma

Lesní stezkou, která byla stále pokryta tenkou vrstvou podzimního listí, pomalu kráčel muž s batohem na zádech. Byl brzký večer, vzduch se chladil a slunce, ukryté za vrcholky stromů, barvilo oblohu do červeno-zlatých tónů. Luka se vracel domů po dlouhé procházce, když náhle uslyšel znepokojivé štěkání.

Nejprve si myslel, že je to ztracený pes, ale štěkání bylo zvláštní – nebylo ostré, nýbrž žalostné, s nádechem naléhavosti, jako by pes volal o pomoc. Luka se zastavil, naslouchal a pak, poháněn zvědavostí a nějakou nevysvětlitelnou úzkostí, odbočil z cesty hlouběji do lesa.

Po několika metrech ji uviděl – velkého ovčáka s hustou tmavo-rezavou srstí. Pes stál nedaleko pařezu, stáhl uši, ale zůstal na místě. Když se k ní přiblížil, stala se ostražitou, ale neutekla, jen se na něj podívala inteligentníma, zoufalýma očima.

Luka chtěl přistoupit blíž, když si najednou všiml, že něco leží u psích nohou. Při bližším pohledu si uvědomil – bylo to liščátko.

Malé zvířátko se sotva hýbalo. Jeho srst byla rozcuchaná a zašpiněná, na zadní noze byl viditelný hluboký řez. Vypadalo, že už nebojuje o život, smířilo se se svým osudem. Ale pes ho zjevně nenechával umřít. Opatrně olízal jeho srst a pak znovu pohlédl na Luku, jako by prosil o pomoc.

Zpočátku si muž myslel, že pes mohl na liščátko zaútočit, ale způsob, jakým se k němu s láskou choval, tyto pochybnosti okamžitě odmítl. Pravděpodobně našel zraněné liščátko a zůstal s ním, chránil ho a zahříval svým tělem.

Luka si klekl a opatrně natáhl ruku.

— Vše je v pořádku, kamaráde, — řekl tiše, jako by mluvil současně k oběma.

Pes pozorně sledoval každý jeho pohyb, ale neprojevoval žádnou agresi. Zdálo se, že čekal, co udělá dál.

Luka pečlivě zkontroloval zraněné liščátko – bylo vyhublé, jeho dýchání slabé a oči jen stěží otevřené. Nechat ho v lese by znamenalo podepsat rozsudek smrti, a muž to dobře věděl.

— Dobře, vezmu vás oba, — řekl, jako by mluvil současně k psovi i liščátku.

Opatrně zabalil liščátko do svého teplého šála a zvedl ho. Pes okamžitě vyskočil, jako by se bál, že odnese mládě bez ní. Luka ji uklidňující poplácal po zádech.

— I ty půjdeš s námi.

Když se vrátili do Lukova domu, prvním, co udělal, bylo, že položil liščátko na měkkou podložku a prohlédl ránu. Potřeboval čistou vodu, dezinfekci a hodně trpělivosti. Celou tu dobu pes zůstal u mláděte, sledoval každý Lukův pohyb.

Když byla léčba skončena, Luka si konečně mohl prohlédnout svého nečekaného hosta zblízka. Ovčák byl udržovaný, s pevným tělem, a na krku měl starý, opotřebovaný obojek bez identifikačních znaků. Očividně byl domácí, ale ztratil se nebo ho někdo opustil.

Následující dny se Luka staral o liščátko, pomáhal mu nabrat sílu. Krmil ho z pipety, měnil obvazy a pes celou dobu ležel vedle něj, co chvíli ho tiše očichával.

Když se liščátko uzdravovalo, Luka přemýšlel, co dělat dál. Věděl, že dříve či později ho bude muset vrátit do divoké přírody. Avšak v jeho domě se objevil nejen ten zrzavý tvoreček – pes, kterému dal jméno Bella, se stal také součástí jeho života.

Luka se rozhodl obrátit na veterináře a dobrovolníky, aby našel pro liščátko nejlepší variantu. Po několika týdnech ho předal do centra pro rehabilitaci divokých zvířat, kde se odborníci připravovali na jeho návrat do přírody. Když v den rozloučení Luka přivedl Bellu na návštěvu k mláděti, očichala ho, olízla čumákem a tiše zavrtěla ocasem, jako by se loučila.

Uteklo několik měsíců a jednoho dne Luka dostal fotografii – liščátko, které zachránili, už běhalo v lese, naprosto zdravé. Bella zůstala s ním navždy – nikdo ji nehledal, ale zdálo se, že ani ona nechtěla nikam odcházet.

Někdy, když se procházeli po lese, Bella najednou zastavila a hleděla do dálky. Luka se smál:

— Myslíš, že si tě pamatuje?

A Bella vždy lehce zavrtěla ocasem, jako by říkala: «Samozřejmě, že si pamatuje».