Den, kdy mě vnučka poprvé nazvala „mami“: cesta poručníka k pravé lásce

Nikdy jsem si nemyslela, že to slovo znovu uslyším adresované mně.

Před mnoha lety, když byly mé děti ještě malé, „mami“ znělo u nás doma denně. Nejprve nesmělým žvatláním, pak naléhavými výkřiky a později – s náznakem rozmarů, proseb a dokonce i výtek. Ale děti dospěly, rozletěly se, a můj domov naplnilo ticho.

Když se mému synovi narodila dcera, nečekala jsem, že za několik let budu pro ni nejen babičkou, ale jediným člověkem, který ji dokáže vychovat. Po tragédii, která ji připravila o rodiče, jsem se rozhodla – vzít ji k sobě, navzdory věku, únavě a pochybám, které mě trápily dlouhými nocemi.

Nejprve bylo vše složité. Byly jí teprve tři roky, ale už chápala, že se její svět zhroutil. Neplakala, neptala se, kde je máma a táta, jen se uzavřela. V jejích velkých očích byla patrná nedětská touha, která mě děsila k smrti. Nechtěla jíst, usínala jen po dlouhém kolébání a dokonce i venku se snažila držet stranou od ostatních dětí.

Nevěděla jsem, jak prolomit led v jejím malém srdci. Říkala jsem jí laskavá slova, připravovala oblíbená jídla, četla pohádky na dobrou noc, ale mezi námi stále zůstávala neviditelná zeď.

První náznaky důvěry se objevily nečekaně: jednoho večera ke mně prostě přišla, sedla si vedle mě a zabořila nos do mého ramene. Cítila jsem, jak její drobné prsty svírají mou ruku. Tehdy jsem si uvědomila, že jsme na správné cestě, ale ke skutečné vazbě byla ještě dlouhá cesta.

Utekly měsíce. Učili jsme se opět jeden od druhého – ona si zvykala na nový domov, na můj hlas, na to, že jsem vždy poblíž. Znovu jsem se učila trpělivosti, péči, nekonečnému opakování těch stejných frází, které dítě uklidňují. Zvykala jsem si být nejen babičkou, ale člověkem, na němž teď závisí její budoucnost.

Ale i když mi začala důvěřovat, zůstávalo jedno slovo, které nikdy nevyslovila. Věděla, kdo jsem. Věděla, že jsem její babička, a nikdy neměla snahu mě nazvat jinak.

A pak jednoho dne, v úplně obyčejný den, se všechno změnilo.

Vracíme se z parku. Ona běží napřed, radostně poskakuje, a já ji sleduji, obdivuji její oživenou tvář. Když jsme dorazili k domu, najednou se otočila, široce se usmála a zakřičela:

— Mami, pojď rychle!

Zastavila jsem se jako opařená.

Svět kolem se na chvíli zastavil.

Nevšimla si mého zmatku, jen se dál smála a mávala mi rukou.

Nevěděla jsem, co říct. Uvnitř mě bojovaly tisíce pocitů – radost, láska, strach. Zdálo se, že jedno to slovo rozlilo teplo v mém srdci, od kterého se mi chtělo smát i plakat.

Přistoupila jsem k ní, naklonila se, podívala se jí do jasných očí a opatrně se zeptala:

— Nazvala jsi mě mámou?

Přikývla, jako kdyby to bylo to nejsamozřejmější na světě.

— Ty jsi přeci máma, — jednoduše řekla a pokrčila rameny.

A já pochopila, že pro ni to slovo neznamenalo něco biologického, ale toho, kdo je po jejím boku, kdo miluje a stará se, kdo každý den kontroluje, zda má teplé ruce, kdo ji v noci přikrývá a líbá na čelo před spaním.

V tuto chvíli se všechny mé pochybnosti rozplynuly. Už jsem nemusela přemýšlet o tom, zda to zvládám, zda jsem pro ni dost dobrá. V jejích očích jsem už byla tím, kým jsem měla být.

Přitiskla jsem ji k sobě a zašeptala:

— Ano, jsem tvoje máma.

A od toho dne mě už nikdy nenazvala jinak.