Můj pětatřicetiletý syn stále žije v mém domě a žije na mé útraty. Přátelé mi radí, abych ho vyhodila, ale nevím, jak se k tomu odhodlat

Dnes ráno jsem opět vstala dříve než budík, abych uklidila dům, než se můj syn Marek probudí. Má pětatřicet let a žije se mnou pod jednou střechou už několik let. V kuchyni je rozházené nádobí, v obýváku jeho staré věci. Vypadá to, jako by uvízl v tomto domě, jako by někdo stiskl „pauzu“ a zapomněl vypnout televizi. Ale stále se nemohu rozhodnout říct mu: „Je čas žít samostatně.“

Když byl Marek malý, vychovávala jsem ho sama – manžel nás opustil a já musela být matkou, otcem i živitelem v jedné osobě. Tenkrát jsem prožívala každou jeho křivdu na školním hřišti, každé neúspěchy ve škole. Dělala jsem vše pro to, aby se cítil v našem domě bezpečně. Léta plynula a ta bezpečnost přerostla v návyk zůstávat pod mým křídlem. Vyrostl fyzicky, ale v jistém smyslu vůbec nevyrostl.

Jednou mě kamarádka požádala, abych jí pomohla přestěhovat starý nábytek. Zavolala jsem Mareka, doufajíc, že mi pomůže. Ale on jen pokrčil rameny: „Mami, mám práci. Možná jindy?“ – a znovu se posadil k počítači, ponoříc se do virtuální hry. Tento příběh se stal zrcadlem našeho vztahu: jsem pro něj ochotna udělat cokoliv, zatímco on uvízl v dospívajících představách o životě a myslí si, že „mama vždy pomůže“.

Moji přátelé říkají jednohlasně: „Anno, to je přece tvůj dům, tvoje pravidla! Vyhodit ho je jediná cesta, jinak nikdy nezačne pracovat ani se nevydá do vlastního života.“ Chápu jejich logiku, ale když si představím, jak za ním zavírám dveře, svírá se mi duše. Vždyť to je právě ten kluk, který ke mně přicházel s odřenými koleny, plakal, když ho ve škole šikanovali, a čekal, až se vrátím z práce, abychom si spolu dali večeři.

V poslední době se přistihuji, jak se měním v podrážděnou ženu, která každé ráno reptá: „Zase nevynesl odpadky. Zase je rozházené oblečení, kde se jen dá.“ Můj mateřský instinkt se každý den pere s únavou z toho, že jsem jediným živitelem. Marek nemá pořádnou práci, přivydělává si náhodnými brigádami, které ho rychle unaví. Peníze, pokud se nějaké objeví, jdou na zábavu. Někdy se stydím, že počítám každou korunu a nemohu mu pomoci s větším nákupem, ale ještě víc mě pálí to, že se ani nesnaží pomoci mně.

Před pár dny jsme měli vážný rozhovor. Řekla jsem: „Marku, musíme něco udělat. Čas plyne, ale ty stojíš na místě. Já nejsem věčná a jednou tady nebudu. Co pak?“ Neodpověděl, jen si vzal kabát a odešel do svého pokoje, prásknul dveřmi. Žádný dialog se nekonal, ale v mém srdci se usadila těžká myšlenka, že ho zrazuji, zpochybňuji veškerou péči, kterou jsem mu od dětství dávala.

Přesto si stále častěji říkám, jestli nemají mí přátelé pravdu. Možná opravdu přišel čas ho pustit, i když pro mě to bude trýznivý krok? U jiných žen už v jeho věku děti žijí samy, vychovávají své vlastní děti, a já mu stále vařím polévky, žehlím prádlo a poslouchám sliby „zítra“ něco změnit. „Zítra“ trvá měsíce a roky, a to znamená, že bez mého rozhodného zakročení se situace nezmění.

Někdy mám pocit, že klíč k problému není v tom „vyhodit ho“, ale najít ta správná slova, která v Markovi probudí touhu žít samostatně. Ale jak je najít, když každé slovo může zranit? Vím, že je citlivý, že v hloubi duše má spoustu strachů a křivd, a možná má hyperopie přispěla k jeho nečinnosti. Ale mám přeci také právo být unavená, právo na osobní prostor a život bez nekonečného napětí z toho, že jsem si sama naložila veškeré povinnosti.

Dnes jsem, stojíc u kuchyňského dřezu, vzpomínala na okamžiky, kdy byl Marek malý a pomáhal mi rozkládat potraviny do skříněk. Bylo mu pět, možná šest let a upřímně chtěl pomáhat mámě, i když nemotorně. Tehdy jsem cítila, že jsme rodina, jedno jediné. Nyní se na mě naše vztahy staly těžkým břemenem.

Uvědomuji si, že čas je neúprosný. Chci věřit, že přijde den, kdy Marek najde odvahu čelit světu, kde nebude mou neustálou oporou, kde se bude muset postarat sám o sebe. Ale aby se to stalo, musím udělat krok, kterého jsem se vždy bála. Jak najít sílu? Nevím přesně. Ale chápu, že to není zlý rozmar, ale má mateřská povinnost: pomoci mu stát se dospělým, i když budeme muset projít bolestí odloučení a vzájemnými výčitky.

A když se nakonec odhodlám to říci nahlas, nevím, jaké budou důsledky. Možná odejde, práskne dveřmi a neodpustí mi za „zradu“. Možná získá svobodu a jednou, po letech, poděkuje za popud. Ale jedno vím jistě: nemohu donekonečna zadržovat to, co už dlouho volá po změně. A tato myšlenka, proplétající mě strachem a úlevou zároveň, nutí mé srdce bít silněji. Vždyť mateřská láska není jen péče a něha, ale také schopnost včas říct „Je načase jít vlastní cestou“.