Mého manžela už nemám tři roky, bylo to velmi bolestivé a nečekané. Děti už jsou dospělé a já zůstala v domě úplně sama. Starší už mají své rodiny a děti, a Maximovi bylo teprve dvacet let. Studoval na placené univerzitě. Pomáhali jsme mu všichni společně, bratři také neodmítli.
Já i manžel jsme se snažili zajistit, aby každý z našich synů měl svůj byt jako start do života. Něco jsme si sami naspořili, něco dostali z prodeje dědictví, a podařilo se nám koupit každému synovi garsonku.
Starší synové už dávno své byty prodali a pořídili si větší bydlení, kde žijí se svými rodinami. Nejmladší syn žije ve svém bytě.
Všechny byty byly zapsány na mě – tak rozhodl manžel. Říkal, že kluci jsou mladí a mohou nadělat hlouposti, ale takto budou mít alespoň střechu nad hlavou.
Dovolila jsem jim prodat byty, jen když jsem se přesvědčila, že toho nechtějí využít. Měla jsem ale štěstí na snachy, obě jsou inteligentní a pěkné, i když s charakterem, ale upřímné. Jen třetí mě zklamala.
Před rokem se Maxim oženil. S úctou jsem přivítala jeho snoubenku, i když se chovala odměřeně. Myslela jsem, že si zvykne, že se sblíží, a tak jsem se jí nevnucovala. Žijí v synově bytě, který však podle dokumentů patří mně.
Nejsem už mladá, a po smrti manžela se mi zdraví hodně zhoršilo. Nezvládnu vše bez cizí pomoci. Synové a snachy mi pomáhají na střídačku. Nejmladší syn mi také pomáhal, dokud se neoženil. Ale od té doby, co se objevila jeho žena, skoro ho nevidím.
Několikrát jsem ho prosila o pomoc, ale vždy se vymlouval, že nemá čas, že nemůže, že možná později. Musela jsem požádat o pomoc ostatní syny. Nedávno jsem musela vyměnit lednici – stará dosloužila.
Starší syn pracoval, prostřední byl na služební cestě, a tak jsem požádala o pomoc nejmladšího. Potřebovala jsem, aby se mnou jel, podíval se, poradil, protože se v tom vůbec nevyznám. Odmítl. Druhý den jsem musela jet se starším synem. Bez lednice to bylo nepohodlné, alespoň že byl balkon chladný.
Poté bylo třeba starou lednici snést a novou vynést nahoru. Firma nezajistila stěhovací službu, takže jsem opět musela volat syny. Starší syn přijel bez řečí, ale telefon Maxima zvedla jeho žena. Řekla, že manžel spí.
– Probuď ho prosím, potřebuji jeho pomoc. Brzy přivezou novou lednici, je třeba starou snést a novou vynést. Jeho bratr už na něj čeká.
Ona, dvacetiletá dívka, na mě začala křičet, jako bych byla její vrstevnice, a řekla, že už otravuji jejího manžela a kdy už ho nechám na pokoji. A vůbec, měla bych si objednat stěhováky, a ne otravovat děti.
– Mám tři syny a mám utrácet peníze za stěhováky? Peníze netisknu, mám malý důchod, – rozčílila jsem se.
– Měla jsi pracovat, a ne celý život sedět doma! A vůbec, nemusíme vám pomáhat! – zakřičela snacha a zavěsila.
Syn rozhovor slyšel, ale nijak ho nekomentoval. Jednoduše zavolal svého kamaráda a spolu to zvládli za dvacet minut.
Čekala jsem, že mi Maxim zavolá a omluví se za svou ženu, ale nedočkala jsem se. Zavolala jsem mu sama, vědouc, že má právě pauzu na oběd. Ukázalo se, že o rozhovoru věděl.
– Ale to je pravda, mohla sis jednoduše objednat stěhováky. Proč musím kvůli každé maličkosti běžet k tobě? Mám taky svůj život, jsem dospělý člověk.
– A to, že tvoje žena si dovolila na mě křičet, to je taky normální?
– Ne, neměla pravdu, ale ani ty. Dá se jí rozumět, vždycky ode mě něco potřebuješ.
Ztratila jsem řeč! Jednou za půl roku o něco požádám – vždycky něco potřebuju!
– Jsi můj syn, máš mi pomáhat!
– Přestaň, nikdo nikomu nic nedluží. Nepotřebuješ pomoc, jen si chceš pohladit ego, že máš tři syny a můžeš
jim rozkazovat.
Dlouho jsem ten rozhovor zvažovala. Nikomu jsem o něm neřekla, ale stále jsem si ho přehrávala v hlavě. Došla jsem k závěru, že ano, nikdo nikomu nic nedluží. Proto syn dostane byt až po mé smrti, a to jen částečně. Nemusí mi pomáhat, musím si poradit sama. Takže byt budu pronajímat.
Kde bude bydlet on s manželkou, mě nezajímá. Vždyť nikdo nikomu nic nedluží a oni mi nemusejí pomáhat. Takže si vše zařídím sama.
Leave a Reply