Osamělá starší žena zachránila bezdomovného psa, a ten naplnil její dny radostí a smyslem života

Každý den jsem na dvoře viděla starší ženu. Bylo jí už přes osmdesát, ale vždy vypadala elegantně a pečlivě upraveně. Pomalu se pohybovala, opírajíc se o hůl, a nikdy neopustila hranice dvora. Dvakrát týdně k ní přijížděla vnučka v bílém autě, přinášejíc tašky plné jídla.

Do tohoto domu jsem se přestěhovala v pozdním podzimu. Každé ráno, cestou do práce, jsem si tu ženu všimla. Někdy seděla na lavičce pod vysokou lípou, jindy se pomalu procházela, podpírajíc se holí.

Časem jsme se začaly zdravit. Zastavila jsem se na chvilku, zeptala se, jak se má, a popřála hezký den. Vždy s úsměvem odpověděla a poděkovala. Tak jsem se dozvěděla, že se jmenuje Anna-Maria.

Koncem prosince se v našem dvoře objevil nový obyvatel – pes. Byl malý, špinavý a vystrašený, s hustou zamotanou srstí. Nikdo nevěděl, odkud se vzal.

Většina obyvatel ho přijala s nelibostí. Mnozí se ho snažili vyhnat, křičíce: „Vypadni odsud!“ pokaždé, když se příliš přiblížil a prosebně koukal ve snaze získat něco k jídlu.

Přesto se mu občas podařilo najít něco k snědku: někdo mu hodil kousek chleba, jiný – kostičku. Jen Anna-Maria se k němu chovala laskavě. Nosila mu suché sušenky, krajíce chleba, mluvila s ním, hladila ho po hlavě a něžně ho nazývala Ollie.

Jakmile mu nabídla kousek salámu, jeho osud byl zpečetěn: od tohoto dne zůstal na dvoře. Jinde by nepřežil.

S příchodem jara jsem jednoho rána znovu potkala Annu-Marii. Řekla, že dnes večer odjíždí se svou neteří na venkov a zůstane tam až do podzimu.

— Možná až do pozdního podzimu, — dodala. — Máme tam kamna, u kterých je teplo i v těch nejchladnějších nocích.

Před odjezdem mě požádala, abych jí slíbila, že ji přijedu navštívit.

Léto uběhlo rychle a na konci srpna jsem se konečně rozhodla navštívit Annu-Marii. Koupila jsem jí malý dárek, nastoupila do autobusu a vydala se na venkov.

Když jsem se přiblížila k jejímu domu, uviděla jsem známou postavu na verandě. Anna-Maria čistila velká červená jablka. Vedle ní, na dřevěném schodě, ležel pes.

— Ollie, jdi a přivítej naši návštěvu! — zavolala něžně.

Pes vyskočil, radostně zavrtěl huňatým ocasem a rozběhl se ke mně.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Před mnou stála krása sama s hladkou, lesklou srstí zářící na slunci.

— Paní Anna-Mario, to je onen ošklivý Ollie z našeho dvora? — ptala jsem se ohromeně.

— Ano, to je on! Podívej, jaký se z něj stal krasavec! — odpověděla s hrdostí. — Pojď dál, posaď se, dáme si čaj. Musíš mi říct všechny zprávy z města!

Seděli jsme dlouho u stolu, popíjeje třešňový čaj a povídali si. Ollie, poté co snědl svou porci kaše, se schoulil vedle teplých kamen a tiše vzdychal ze spaní – možná se mu něco snilo…

A za oknem lehký větřík pohyboval větvemi jabloně, a velké zralé červené jablka měkce padaly do trávy…