Žena se starala o osamělého starce na vesnici, ani netušila, kam ji její laskavost zavede…

Nina běžela po nástupišti, lapající dech pod tíhou tašek, obávajíc se, že zmešká poslední vlak do města. V poslední chvíli se vmáčkla do vagonu, úlevně si oddechla a unaveně se posadila na tvrdé sedadlo. Z kabelky vytáhla malé zrcátko a letmo se podívala na svůj odraz. „No jo… vrásky, pytle pod očima, vlasy zničené barvou. Staruchá!“ – pomyslela si s úsměvem. „Tedy takhle mě zničil bývalý manžel!“

Vlak se pohnul, světla nočního města probleskovala oknem a Ninu nechtěně pohltily vzpomínky na minulost, která ji stále pronásledovala… Nina vyrůstala v dětském domově. Dospělý život začala jako uklízečka v levném motelu, kde spala v místnosti bez oken. Doufala, že jednoho dne potká muže, který změní její život. Potkala.

Viktor byl okouzlující, sebevědomý chlap, který při první schůzce prohlásil: “Budeš moje žena!” Rozvinula se mezi nimi vášnivá romance a brzy následovala svatba. Nina se přestěhovala k manželovi do malého bytu s nadějí na šťastný rodinný život. Ale pohádka se rychle rozplynula. Viktor si nenašel práci, celý čas trávil s přáteli.

Stále sliboval, že od pondělí si něco najde. Ale týdny ubíhaly a sliby zůstávaly prázdné. Když Nina pochopila, že její život je jeden velký kruh, začala si ukládat peníze na vlastní bydlení. Rok za rokem spořila každou korunu, v naději, že se jednou osvobodí.

Ale jednoho, vůbec ne skvělého dne, když otevřela svou skrýš, zjistila, že všechno zmizelo. „Viktore, kde jsou moje peníze?!“ – křičela. Manžel se rozvalil na gauči a smál se.

„Myslíš, že jsem si nevšiml? Chtěla jsi utéct? No teď už to nepůjde! A tvé peníze jsou pryč.“ Tato fráze byla poslední kapkou. Sebrala si věci a prudce zavřela dveře. A tak zůstala opět s ničím. Nina se chytala jakékoli práce, pronajala si pokoj na okraji města a už začínala ztrácet naději, že se někdy zvedne, když narazila na inzerát: „Péče o starší osobu výměnou za dům na venkově“.

„To je moje šance…“ – zašeptala. Zavolala, domluvila si schůzku. Robert se ukázal být laskavým starcem, kdysi silným a pracovitým, nyní však slabým a osamělým. 

„Už mi moc nezbývá,“ povzdechl si. „Nedělám si starosti o sebe, ale o to, co po mně zůstane. Chci, aby dům patřil dobrému člověku.“ Nina bez váhání souhlasila. Starala se o starce, vařila, prala, pomáhala s domácností. Rychle si na sebe zvykli a když Robert zemřel, Nina upřímně truchlila.

Po půl roce dům oficiálně přešel na ni. Ale hned první den, kdy Nina dorazila, pochopila, že práce je nad hlavu: všechno zarostlé plevelem, plot se rozpadl, uvnitř prach a vlhkost. „No dobře, zvládnu to,“ – rozhodla se pevně. Večer, když udeřila bouře, někdo zaklepal na dveře. Na prahu stál promočený muž ve staré bundě.

„Promiňte, mohu tady přečkat déšť?“ V jeho hlase bylo tolik zoufalství, že Nina nemohla odmítnout. 

„Tak pojďte dál.“ Představil se jako Michal. Byl mlčenlivý, s melancholickým výrazem. Ráno Nina zjistila, že opravil plot a vyčistil dvůr bez jediného slova.

„Zůstanu ještě pár dní, jestli nevadí, pomohu,“ – navrhl. 

Souhlasila. Tak Michal zůstal. Pracovali spolu, on dělal mužskou práci, zatímco Nina ho krmila a prala jeho oblečení. Ve dvou bylo všechno lehčí. „Našel jsem práci, postavím nám dům,“ prohlásil Michal.

Nina ho objala. 

„Hlavní je, že jsi se mnou.“ Postupem času si pořídili všechno: útulný dům, hospodářství, narodili se jim malí dvojčata, která vesele běhala po dvoře. Vesničané o nich s údivem šeptali.

A Nina se dívala na manžela hrajícího si s dětmi a myslela si: „Tak to je štěstí. Těžké, dlouho očekávané, ale skutečné.“