Dnes jsem oslavil své padesáté narozeniny a najednou jsem si uvědomil jednu hořkou pravdu

Moje dcera Viktorie má velkou rodinu – šest dětí, jedno po druhém s rozdílem roku až dvou. Vdala se brzy a zatímco ještě studovala a dělala zkoušky, já hlídal její maličké. Když děti stonaly, byl jsem taky po ruce. Teď, když se ohlédnu zpět, chápu, že téměř veškerá odpovědnost byla na mě, zatímco Viktorie jen rodila jedno dítě za druhým. Přiznávám, dříve mě to vyhovovalo – měl jsem radost z toho, že se účastním života svých vnoučat a sleduji, jak rostou.

Život se mi zařídil tak, že krátce po svatbě dcery mě opustila manželka. Narození prvního vnuka mi pomohlo se s touto ztrátou vyrovnat. Pak přišel druhý, poté třetí… V té době jsem odešel na invalidní důchod – od narození mám jednu nohu kratší než druhou. Tak jsem se vtáhl do rutiny a úplně zapomněl, že mám právo na svůj vlastní život.

Před několika dny se mi nahromadila spousta osobních věcí, které jsem odkládal měsíce, jelikož jsem byl plně pohlcen péčí o vnoučata. Rozhodl jsem se říct Viktorii, že se chci vrátit domů a že by se měla o děti postarat sama. Ale její slova mě zasáhla jako políček:

— Jak to \”domů\”? Mám setkání s přítelkyněmi a nemám, komu děti nechat. Ty nikam nepůjdeš! Seď a hraj si na chůvu, stejně nemáš nic lepšího na práci. Podívejme se, má prý \”důležité\” věci…

Byl jsem ohromen. Prostě jsem se otočil a odešel. Ať se jednou sama postará o tu svou sebranku – koneckonců, ona je porodila, ne já!

Tato slova mě zasáhla do hloubi duše. Do určité míry měla Viktorie pravdu – zdá se, že už opravdu nemám žádné jiné závazky. Doma jen uklízím a peru. Zanedbal jsem čtení, přestal jsem se vídat s přáteli, protože jsem jim tolikrát kvůli vnoučatům odmítl, že mě prostě přestali zvát. A přitom bych si mohl vyhradit alespoň jeden den v měsíci sám pro sebe…

Tak nepozorovaně uplynulo padesát let mého života. Ale rozhodl jsem se – dost bylo žití jen pro ostatní. Nikdo za mě můj život neodžije. Samozřejmě miluji svá vnoučata a pomohu, když to bude opravdu nutné. Ale teď nastal čas žít i pro sebe.

Už jsem se rozhodl: zavolám starým přátelům, půjdu na dlouhou procházku, možná se vrhnu i na svého oblíbeného koníčka. Vždyť mám své vlastní záliby, své malé a velké radosti. Miluji ty drobátka, ale musím se postarat i o sebe – aby ani jeden den nebyl prožitý naprázdno, ve stínu někoho jiného.