Opouštěný se třásl zimou, ale stále věřil lidem, věřil, že ho někdo vezme

Kdysi byl Barney miláčkem. Sněhobílý retrívr s laskavými, jemnýma očima a stále veselým ocasem byl radostí jedné rodiny. Barney miloval děti, které si nedokázaly představit své dětství bez něj, a vždy je střežil, když si hrály venku. Každý den vítal své pány v předsíni, vrtěl ocasem tak, že se zdálo, že štěstím brzy vzlétne.

Ale jednoho dne se všechno změnilo.

Rodina se přestěhovala do jiného města a Barney už nebyl součástí jejich plánů. Nechali ho na prázdné ulici, poblíž parku, kde si dříve oblíbili procházku. V tu chvíli ještě nechápal, že se jeho svět zhroutil. Barney běžel za autem, snaže se dohnat své pány, ale auto se vzdalovalo čím dál víc, dokud nezmizelo za rohem.

Dlouho čekal na jejich návrat. Naivní oči, plné naděje, se dívaly na každé auto, které projíždělo kolem, ale tváře svých milovaných lidí už nespatřil. Zpočátku Barney neopouštěl místo, kde byl zanechán. Plynuly dny, pak týdny. Nejprve ho kolemjdoucí házeli něco k jídlu, někteří se ho dokonce pokoušeli pohladit, ale Barney nechtěl nikam jít. Čekal. Věřil.

Přišla zima. Sníh pokryl zemi, a spolu s ní i Barneyho, který si našel útočiště u opuštěného obchodu. Starý deka, kterou někdo vyhodil na skládce, se stala jeho jediným zdrojem tepla během chladných nocí. Každým dnem měl stále méně sil. Lidé si ho stále méně všímali, jen občas někdo hodil kus chleba.

Barney čekal, až se jeho bývalý život vrátí. Čekal, že uvidí známé tváře, uslyší radostný křik dětí a ucítí teplou ruku, která ho pohladí po hlavě. Ale dny plynuly a zima nemilosrdně pronikala do jeho stárnoucího těla, obklopovala ho jako ta stará, obnošená deka.

Jednoho rána k Barneymu přišel kolemjdoucí. Všiml si psa, který se třásl od zimy, a v jeho očích spatřil nejen únavu — spatřil zoufalství, touhu po minulosti, kterou Barney už nikdy nevrátí. Muž chvíli stál vedle, posadil se, pohladil psa po hlavě a tiše řekl: “Promiň, starý. Zasloužil sis víc.”

Barney slabě zavrtěl ocasem na znamení vděčnosti. V tu chvíli snad poprvé po dlouhé době cítil, že někomu není lhostejný. Možná Barney nechápal, proč ho opustili, ale věděl jedno — láska, kterou dával svým pánům, byla skutečná, a on k ní zůstal věrný až do konce.

Když večer sestoupil na město a sníh stále padal, Barney se stočil pod svou starou dekou, položil hlavu na tlapy. Jeho oči se pomalu zavřely a naposledy si představil, jak opět běží po zelené louce vedle dětí, slyší jejich smích a cítí teplo domova, který tak miloval.

Barney odešel, zanechávajíc za sebou ticho zimní noci. Ale pokaždé, když někdo projde kolem jeho deky na rohu ulice, pocítí jemný chlad připomínající, že psi zůstávají věrní, i když lidé na to někdy zapomínají.