Psovi nedovolili cestovat vlakem. A věrný přítel zůstal na nástupišti čekat…

Psovi nedovolili cestovat vlakem. Buď páníček nevyřídil papíry včas, nebo nekoupil správný lístek. Nevím, co se konkrétně přihodilo. Ale věrný přítel zůstal na nástupišti. A muž na něj volal z okna vozu:

— Počkej na mě! Ty přece všechno chápeš! Musím! Opravdu musím! Ale brzy se vrátím!

Sousedé v kupé i cestující z celého vozu se strašně strachovali, vlak se rozjel, a člověk vykloněný z okna dál volal na psa.
Běžel za vagónem a žalostně kňučel, dokud se nezastavil na konci nástupiště a s touhou v očích se nedíval za vzdalujícím se vlakem. Tak plynuly šedé, nekonečné dny, naplněné očekáváním a nadějí.

Brzy začali všichni zaměstnanci nádraží psa krmit a skrývat ho v teplém domě. Stal se oblíbencem všech zaměstnanců nádraží.
Každý přijíždějící vlak přivítal s nadějí v očích, běhal po nástupišti a díval se do tváří vystupujících pasažérů. S každým novým příjezdem naděje pomalu ochabovaly a běžný smutek zaplňoval vše okolo, čímž učinil tento svět šedým a chladným.

Tak uplynul rok. Poté další.

“Asi je pán velmi zaneprázdněný,” — myslel si pes. “Ale vždyť nemůže nepřijet. Vždyť to slíbil, a on mě má rád.”

Čekal, doufal a každý den vyběhl přivítat vlak.

Brzy se o psu jménem Bruno, tak ho nazvali, dozvědělo celé město. Nejprve desítky, pak stovky lidí přicházeli na nádraží a snažili se ho vzít domů. Ale Bruno se vykroutil a utíkal zpátky na nástupiště. Tam přeci musel brzy přijít jeho člověk.

Tak prošly tři roky.

Chladného zimního rána vtrhla skupina žen a několik mužů, zaměstnanců nádraží, do kanceláře vedoucího.

— Olivere, Olivere! — křičeli, přerušujíc jeden druhého. — S Brunem… se něco stalo!

Oliver, vedoucí nádraží, vážný a náročný člověk těžké postavy, vstal od stolu, nasadil si uniformní kabát a čepici, pak vzal dvě tablety a spolkl je.

— Čekejte tady, — řekl přísně.

Odešel z kanceláře a prudce za sebou zabouchl dveře a otočil klíčem v zámku. Ženy za dveřmi začaly bouchat a slibovat hromy a blesky na jeho hlavu.

Oliver se zhluboka nadechl, upravil si čepici a šel do čekárny. Lidé čekající na lístky se k němu náhle nahrnuli a žádali odpovědi, ale mlčky prošel skrze ně.

Když se přiblížil ke koutku sálu, kde na teplé podložce ležel Bruno, naklonil se a dotkl jeho nehybného těla. Pak se narovnal a vzdal poctu odešlému věrnému příteli. Lidé kolem mlčeli, konečně pochopili, co se stalo.

Oliver mlčky zvedl psa i s jeho podložkou a odnesl ho směrem k východu. Cestující, kteří ještě před chvílí křičeli a nadávali, nyní mlčky ustoupili. Pochopili, že tento pes byl součástí nádraží, součástí jejich životů.

Po dvou hodinách se Oliver vrátil. Rukama nesl dvě velké tašky a několik cedulí, které pověsil po celém nádraží:

“V souvislosti s náhlým úmrtím pracovníka nádraží
je stanice uzavřena na zbytek dne.”

Vrátil se do kanceláře, otevřel dveře a ženy, které ještě nedávno žádaly vysvětlení, zmlkly, když uviděly láhve vodky a sklenice na stole.

— Prostřete, budeme vzpomínat na světlou duši našeho Bruna, — řekl Oliver.

Jedna z uklízeček tiše plakala.

— A já mu postavím pomník, — najednou řekl jeden ze zaměstnanců, — Dříve jsem stavěl pomníky na hřbitově… Už dávno nepiji, ale na Bruna si dám. Byl to světec v psí kůži.

Uplynuly měsíce.

Jednoho dne přišel na nádraží muž. Rázně něco mumlal uklízečce:

— Pes… víte… dávno to bylo… nemohl jsem se vrátit dřív…

Uklízečka vykřikla a rozběhla se k Oliverovi:

— On se vrátil! Pán Bruna!

— Kdo? — zeptal se Oliver, nasazujíc si čepici a spolykal obvyklé tablety. — Ukaž mi ho.

Muž se toulal po sále a rozhlížel se kolem.

— Ty jsi pán Bruna? — zeptal se ho Oliver.

— Bruno? Ach, ano, Rocco! Kde je? Čeká na mě?

— Je tady, — odpověděl Oliver s kamenným výrazem. — Pojď, ukážu ti.

Vyšli na nástupiště, zaplavené jarním sluncem. Muž uviděl pomník — velkou žulovou figuru psa, upřeně se dívajícího na vlaky. Na tabulce bylo napsáno:

“Od vděčných obyvatel města nejvěrnějšímu psu na světě — Brunovi. Vzpomínáme na tebe!”

— Jak jen to? Měl čekat! Vždyť jsem mu říkal… — vykřikl muž.

Oliver zamračil se:

— Zavři ústa a zmiz, dokud můžeš.

Vzdával poctu památce, otočil se a šel zpět na nádraží, aniž by se ohlédl.

A slunce dál svítilo, zalévalo peron jarním světlem. Lidé se zastavovali u pomníku, četli nápis a na jejich tvářích se objevovala lehká smutná a pochopení: věrnost psa je k nezaplacení.