Starý muž si vždy koupil dva lístky do kina, ale seděl sám, a jednou jsem se rozhodla zjistit, proč to dělá. Jeho příběh mě dojal do hloubi duše…
Každé pondělí jsem ho viděla, starého muže se zasněnými očima, jak stojí u pokladny našeho malého kina. Vždy si koupil dva lístky a pak pomalu kráčel do sálu. Ale když promítání začalo, seděl sám.
Druhé místo vedle něj zůstávalo vždy prázdné. Nejprve jsem si myslela, že na někoho čeká, kdo se opozdil, nebo že je to místo rezervované pro přítele. Ale týdny plynuly a jeho rituál zůstával nezměněn.
Vzbuzovalo to ve mně údiv i… zvláštní pocit. Zdálo se, že za tímto gestem se skrývá příběh, který bych ráda znala. Rozhodla jsem se, že je na čase tuto záhadu odhalit.
V další pondělí jsem se přiblížila k pokladně a koupila lístek na místo vedle něj. Promítání bylo večerní, v sále panovalo útulné přítmí a ve vzduchu se vznášela vůně popcornu.
Muž už seděl na svém místě. Před ním stál kelímek s vodou a malá krabička bonbónů z bufetu. Nabrala jsem odvahu a sedla si vedle něj. Zpozoroval mě, mírně se podivil, ale okamžitě se na mě vlídně usmál.
Úsměv byl měkký, jakoby omluvný. Krátce jsme si kývli na pozdrav a film začal. Během promítání jsem se nemohla soustředit na dění na plátně. Všechna má pozornost byla upřena na toho muže, na jeho zdrženlivé emoce, na to, jak opatrně otevíral krabičku s bonbóny a bral si jednu, pak jakoby zvedal pohled k prázdnému křeslu vedle sebe, jako by chtěl něco říct. Bylo to dojemné až k slzám. Po skončení filmu jsem nabrala odvahu.
Když si sbíral své věci, otočila jsem se k němu:
— Omlouvám se za otázku, ale často vás vidím, jak kupujete dva lístky. Dnes jsem opravdu chtěla pochopit, proč. Muž se na okamžik zastavil a pak se na mě podíval. Jeho oči, hluboké a plné emocí, jakoby zkoumaly, zda mi mohou důvěřovat. Nakonec si povzdechl a tiše řekl: — Víte, to je… na památku mé ženy, Sophie.
Jeho hlas se třásl, ale pokračoval:
— Milovali jsme filmy. Každé pondělí jsme sem chodili, sedali si na stejná místa, sdíleli popcorn a smáli se filmům, které jsme viděli. Byla to naše malá tradice. I když děti vyrostly a život se zjednodušil, stále jsme tento rituál dodržovali. Ale před třemi lety Sophie… odešla. Na chvíli se odmlčel, hledíc na prázdné křeslo. Cítila jsem, jak mi v krku narůstá knedlík.
— Nejdřív jsem nemohl najít své místo. Pak jsem si pomyslel… proč bych měl přestat s tím, co nás činilo šťastnými? Začal jsem sem chodit sám. Ale vždy kupuji dva lístky, protože to jsou naše místa, naše pondělky. Tak mám pocit, že je stále se mnou.
Nemohla jsem zadržet slzy. Bylo to tak dojemné a smutné. Tento muž našel způsob, jak si uchovat část své lásky, své Sophie, i když odešla. — To je krásné, — řekla jsem, nevědouc, co dalšího říci. Znovu se na mě usmál, ale jeho úsměv byl hořký.
— Děkuji, že jste si sedla vedle mě. Dnes to bylo trochu jiné, ale… připomnělo mi to, jak Sophie ráda komunikovala s lidmi. Schvalovala by to. Ještě chvíli jsme si povídali. Jmenoval se Jean, byl to důchodový inženýr a měl dvě dospělé děti, které žily v jiných městech. Ale každé pondělí zůstal věrný tradici, protože to bylo jeho spojení s minulostí, se ženou, kterou miloval víc než cokoli na světě.
Když jsem šla domů, přemýšlela jsem o tom, jak často bereme blízké jako samozřejmost, jak zřídka myslíme na to, že i ty nejjednodušší okamžiky se mohou stát nejcennějšími vzpomínkami. Jean mi připomněl, že láska není jen radost, ale i síla, která pomáhá udržet spojení, i když ten člověk odejde. Další pondělí jsem ho znovu viděla u pokladny. Tentokrát si mě všiml a znovu se na mě usmál.
Nekoupila jsem si lístek vedle něj, protože jsem věděla: to místo patří Sophii. Ale sledovala jsem ho z dálky a cítila, že v tomto starém kině se děje něco víc než jen promítání filmů. Zde žila láska.
