Chci dát svého syna svému bývalému manželovi. Dítě se stalo neovladatelným, a já to nezvládám

Mému synovi je 12 let. A víte, kdyby mi před deseti lety někdo řekl, že budu uvažovat o tom, že svého vlastního dítěte budu chtít dát jeho otci, nikdy bych neuvěřila takové hlouposti. Ale teď… teď mi připadá, že se prostě topím.

Syn se buď hádá se mnou kvůli každé maličkosti, pere se ve škole nebo si přinese domů něco cizího, a pak se ukáže, že to vlastně byla krádež, a ne „jen na hraní vzal“. Neustálé telefonáty od sociálního pedagoga a třídního učitele mi nepřidávají na optimismu.

S manželem jsme rozvedeni. Moje máma prakticky nepomáhá. Jen vyčítá a dává „neocenitelné“ rady. Bydlíme nedaleko od sebe a ona někdy večer na chvíli zajde.

Takže chlapec je úplně a zcela na mně. Hádám se, pláču, vyhrožuju, zkoušela jsem ho dokonce zbavit kapesného. Ale nic nepomáhá. Saša na mě kouká drzýma očima a usmívá se, jako by věděl, že to všechno není vážné.

Nedávno jsme měli další skandál. Objevila jsem synův batoh, ve kterém byl cizí smartphone. A je jasné, že nebyl levný.

– Alexandře, odkud to máš? – zeptala jsem se, když jsem přísně pohlédla na chlapce.

– Našel jsem to, – odpověděl on, aniž by se pohnul.

– Kde jsi to našel?

– Na stole ve třídě.

– Na jakém stole? Odpověz pořádně, ty zlý kluku! – vykřikla jsem. – Chápete vůbec, že to patří někomu jinému?! Ukradl jsi!

– Neukradl jsem! Jen jsem si to vzal.

– A co jsi s tím chtěl dělat?

– Nic, – pokrčil rameny syn. – Jen jsem to chtěl prozkoumat.

V tu chvíli jsem byla připravena vybuchnout.

– Přeci chápeš, že tohle nemůžeš dělat? To je cizí věc! Zítra půjdeš do školy a vrátíš ji.

Syn se na mě podíval s takovým vzdorem, že se mi třásly ruce.

– Nepůjdu.

– Jak jen to nepůjdeš?! Nepořádáš tady po svém ty pravidla! – zakřičela jsem.

– Nepůjdu a basta.

Nevydržela jsem a rozplakala jsem se. A syn prostě šel do svého pokoje, jako by se nic nestalo.

Druhý den jsem zavolala jeho otci.

– Volám kvůli Alexandru. Nezvládám to. Stal se cizím, drzý, krade. Možná by sis ho měl vzít k sobě na nějakou dobu? Mužská výchova mu pomůže. Bojím se, že ho teď ztratíme, a vyroste z něj špatný člověk.

Konstantin zmlkl. Potom si povzdechl.

– Víš, že teď to pro mě není moc pohodlné. Pracuju dlouho, nemám čas se věnovat výchově.

– A ty si myslíš, že já jo?! – nevydržela jsem. – Jsem sama. Moje máma jen vyčítá, jako by bylo moje vina, že se to dítě promarnilo. Tobě není po ruce. Aspoň by jednou pomohli!

– Ale ty jsi přece matka… – pokračoval bývalý manžel.

– A ty jsi otec! – přerušila jsem ho. – Stejný rodič jako já!

Bývalý manžel nic smysluplného neodpověděl. Jen slíbil, že si to promyslí.

A máma… s ní to bylo ještě horší. Přišla ke mně večer, jako by tušila, že něco plánuju.

– Katko, opravdu jsi se zbláznila?! – zakřičela, když jsem řekla, že chci dát Sašu otci. – Jak si můžeš myslet na něco takového?

– Mami, nezvládám to. Jsem sama, nemám síly.

– Nezvládáš?! Ty jsi porodila, tak vychovávej. Co to je, že se matka dítěte vzdává?

– Mami, ty jsi mi někdy pomohla? Jenom kritizuješ!

– Pracovala jsem! A ty jsi byla na mateřské. Mohla jsi normálně dítě vychovat.

– Ty jsi vždycky byla dobrá jen na mluvení! – rozzlobila jsem se. – A já to táhla všechno sama. Žádný manžel, žádná máma, žádné přítelkyně! Vždycky sama!

Seděla jsem v kuchyni a přemýšlela: možná jsem opravdu špatná matka? Možná je to moje vina, že syn takhle dopadl?

Ale na druhou stranu… jsem jen člověk. Jsem unavená být zároveň matkou a otcem. Unavená táhnout všechno jen na sobě. Ano, jsem matka, ale bývalý manžel je stejný otec. Proč já trpím za dva?

Od toho dne syn většinu času sedí ve svém pokoji a nemluví se mnou. A já koukám na telefon a čekám, kdy zavolá jeho otec. Rozhodla jsem se zavolat sama, pokud se bývalý manžel v nejbližší době neozve. Co když souhlasí? Nebo bych si přece měla nějak poradit sama?