„Doufám, že maminka brzy přijde,“ — děvčátko sirotek se modlí před spaním a ráno k ní přijde starší žena

Malá Amy si každou noc lehala do své chladné postýlky v dětském domově, složila ruce k modlitbě a tiše šeptala:

— Doufám, že maminka brzy přijde.

Tato slova byla jejím jediným útěšným rituálem, způsobem, jak přežít ve světě, kde jí nikdo nezbyl. Ostatní děti ve skupině se už dávno smířily s tím, že jejich rodiče už nejsou, nebo je prostě zapomněly. Ale ne Amy. Byla si jistá, že jednoho dne její maminka přijde zpátky.

Vychovatelky v dětském domově o ní často šeptaly.

— Chudé dítě, — kroutila hlavou Monika. — Pořád věří, že její maminka přijde.

— Měli bychom jí vysvětlit pravdu, — povzdychla si druhá. — Ale jak zlomit srdce tak malého dítěte?

Amy tyto rozhovory neznala. Viděla jen chladné pohledy dospělých a cítila, že její naděje je její vlastní malý tajný poklad. Každé ráno se probouzela s myšlenkou, že možná dnes se její sen splní.

Ale to ráno bylo zvláštní.

Za časného úsvitu se ozvalo zaklepání na dveře dětského domova. Vychovatelky se po sobě podívaly s údivem, kdo může přijít tak brzy. Monika otevřela dveře a uviděla před sebou starší ženu s laskavým, ale unaveným obličejem. Žena držela v rukou malý uzlíček a nerozhodně se usmála.

— Dobré ráno, — tiše pronesla. — Jmenuji se Marie. Chtěla bych s vámi mluvit o dívce jménem Amy.

Monika se zamračila.

— Jste její příbuzná?

— Ne, ale já… já jsem přišla splnit její modlitbu, — odpověděla Marie a její oči se rozsvítily vzrušením.

Vychovatelka nechápala, co měla ta podivná návštěvnice na mysli, ale pozvala ji dál. Marie se posadila do starého křesla a začala vyprávět svůj příběh. Byla vdovou, celý život žila v malé vesnici a nedávno se dozvěděla, že v její rodině zůstala vzdálená příbuzná — malé děvčátko sirotek.

— Když jsem o ní uslyšela, okamžitě jsem věděla, že musím něco udělat, — řekla. — Vím, jaké to je být sám.

Monika ji poslouchala s nedůvěrou, ale srdce Marie bylo natolik upřímné, že se vychovatelka rozhodla dát jí šanci.

— Počkejte zde, přivedu Amy, — řekla.

Když přivedli děvčátko do kanceláře, Marie vstala a nerozhodně k ní přistoupila. Amy na ni koukala s údivem, ale v jejích očích rychle vzplanula naděje.

— Ty… ty jsi moje maminka? — zašeptala.

Marie s něhou poklekla a objala dívku.

— Nejsem tvoje maminka, miláčku, ale přišla jsem, abych se stala někým velmi blízkým. Pokud mi to dovolíš, chtěla bych být tvou rodinou.

Amy ztuhla, naslouchala jejím slovům. V očích dívky se objevily slzy, ale byly to slzy radosti.

— Znamená to, že už nejsem sama? — potichu se zeptala.

— Už nikdy víc, — odpověděla Marie, hladíc ji po hlavě.

Od té doby se život Amy změnil. Marie ji adoptovala a společně se přestěhovaly do útulného domku ve vesnici. Každou noc, když usínala, se Amy stále modlila, ale její modlitba se změnila:

— Děkuji za to, že mám rodinu.

Věděla, že maminka, na kterou tak dlouho čekala, se na ni dívá z nebe a těší se, že její malé děvčátko konečně našlo domov a lásku.