— Mami, nemohu se o tebe starat! Mám svůj vlastní život!

Je mi už přes 40. Mám děti, práci a spoustu starostí. Během dne si nemohu ani na chvilku sednout, a manžel si stěžuje, že mu věnuji málo pozornosti.

Ale jako by ani neviděl, že po práci se vrhám do úklidu a vaření. A s dětmi musím dělat úkoly – tomu se on věnovat nechce. Maminka mi nikdy nepomáhala. S vnoučaty byla, když byly úplně malé, ale pak se jí podařilo nějak se vzdálit. Ale to jí nebránilo mi každý den volat a prosit mě, abych přijela.

— Mami, nechápeš, že točím jako veverka v kolečku? Mám žádný volný čas! Navíc je notebook v opravě. Musím se pustit do všech možných přivýdělků, abych ho zaplatila.

Nemohla jsem přijet na víkend, protože jsem dva dny dokončovala zprávu. A večer jsem šla s dětmi do kina – už měsíc mě o to prosily. O několik dní později maminka opět začala volat.

— Tak alespoň na deset minut přijeď!

— Mami, ale já nemohu všechno nechat! Mám svůj vlastní život. Nemohu se o tebe starat!

Po tomto jsem zavěsila. Rozčilovalo mě, že maminka mě téměř vůbec neslyší. A od té doby přestala volat. Myslela jsem si, že se urazila. Když jsem vytočila její číslo, bylo odpojené. Musela jsem všechno nechat a jet k ní. Dveře mi neotevřela. Naštěstí jsem si vzala svůj klíč a mohla vejít dovnitř.

Maminka ležela a jako by spala. Několikrát jsem ji zavolala, ale nereagovala. Když jsem se jí dotkla, pochopila jsem, že jsem přijela příliš pozdě.

Na stole stála krabice s novým notebookem. Věděla, že můj starý už to vůbec nezvládá. Chtěla mi ho darovat, proto tak naléhavě volala a zvala mě na návštěvu. A co teď s ním mám dělat?

Posadila jsem se vedle ní a prostě jsem se rozplakala. Nikdy si neodpustím tuto lhostejnost. Doufám, že můj příběh se stane pro někoho poučením. Mluvte se svými blízkými, setkávejte se a nacházejte si pro ně alespoň pár minut denně, abyste se pak neocitli na mém místě.

Nikdo neví, kdy přijde vaše poslední setkání.

Nevím, jak s tím teď žít. Co dělat?