— Nikomu nejsem potřeba, sama půjdu do domova pro seniory

-Už to nezvládám, — říká Irena, — prostě už nemám sílu. Po rozhovoru s ní jsem jako vymačkaný citron.

A vím, že mě má moc ráda, já ji mám taky ráda, ale už se snažím naše komunikace omezit na minimum, protože je to tak těžké.

Ireně je 44 let, má manžela, dvě děti. Asi před 5 lety její matka ovdověla a před dvěma lety se oženil její mladší bratr. Jeho manželka měla vlastní byt, zděděný, ale asi půl roku mladí žili s matkou, na její vlastní žádost.

-Neodcházejte, — prosila syna Elena, — je mi tak osaměle, neunesu to, když zůstanu zcela sama.

-Bratr se podvolil matčiným přáním, přemluvil svou ženu, — vypráví Irena, — i když já bych na jejím místě, s vlastním bytem, nikdy ke tchyni nešla bydlet. Ale švagrová pochopila situaci, chtěli už pronajmout její dvoupokojový byt, ale zatímco hledali nájemce, bratr sám nevydržel s mámou v jednom domě.

-Co je tohle za situaci, — stěžoval si bratr Ireně, — neodpověděli jí správným tónem, nepozvali správně ke stolu, nepodívali se správně, když procházeli kolem. Všem nám je po tatínkově ztrátě těžko, ale život jde dál. Nechci kvůli matčinu urážlivému chování na základě ničeho přijít o svou ženu.

-Já jsem si, přiznám se, myslela, že to je běžný příběh: švagrová proti tchyni, — říká Irena, — ale pak jsem si uvědomila, že je to tak: matce něco řekneš a za pár dní ti to s pláčem a urážkou připomene. A do neškodné věty vloží zcela jiný význam, jakože jste ji chtěli urazit. Nemáme ji rádi, nevážíme si jí.

Po tom, co se syn s manželkou odstěhovali, matka začala obtěžovat dcera Irenu hovory a stížnostmi na svou nepotřebnost, na to, že ji děti nepotřebují.

-Vyhodím svůj telefon, — říkala, — zapomeňte, že máte matku vůbec. Nikdo mi není potřeba, když já také nikomu nejsem potřebná.

-Mami, jak můžeš říkat, že nejsi potřeba, — říkala Irena, — včera jsem se zastavila na oběd.

-Zastavila? – Nemohla sis ani sednout, ani promluvit.

-A kdy bych měla si sednout? — říká Irena, — musím spěchat do práce, starší syn je ve třetí třídě, dcera se příští rok chystá do školy, večer v pracovních dnech mám ještě spoustu domácích prací a na víkend k mámě jdu – den je zkažený.

-Nech mě ti pomoct s úklidem, — nabízí v neděli dcera, — zatímco ti manžel montuje police na balkoně, já vyčistím koupelnu a ty si popovídáš s vnoučaty?

-Nic nepotřebuji, — říká matka, — dožiju takhle, už mi nezbývá moc času. A proč mi nabízíš úklid? Chceš naznačit, že jsem chaotička, že jsem se v prachu utopila?

A začíná vyčítání domnělých i skutečných provinění dcery od dob jejího základního školství. Irena to snáší, ale je jí z toho smutno, a když se pokusí matce něco namítat, hned vytryskne pláč:

-Radši ke mně vůbec nechoďte, — pláče matka, — nezvedejte mi nervy. Všechny děti doma poslouchají, a mně nejste potřeba, jen mě kritizujete, že se nechovám správně, že mluvím nesprávně. Dožiju bez vás, sama půjdu do domova pro seniory.

-Vnuci také nechtějí přespávat u babičky, ona totiž i dětem říká, že jim vařila, snažila se, ale oni špatně jedí.

-Nedávno bratr mámě koupil nové závěsy, — vzpomíná Irena, — vybírala je jeho manželka, vždyť muž nevybere? Matka nejprve závěsy pochválila, ale pak, když se dozvěděla, že je vybírala švagrová, řekla, ať okamžitě vezmou dárek zpět.

Bratr je vzal zpět.

A kde jsou moje nové závěsy, — ptá se jeho matka po telefonu za 2 dny, — řekla jsem, abyste je vzali nazpět? Nic takového jsem neříkala! A neukazujte mne jako blázna, jsem při plném rozumu.

-Máma má 68 let, zdraví má silné, ale povaha se stala příšernou. Vždy ráda komandovala a měla věci pod kontrolou, ale za otcem se tak nechovala.

Děti Eleny žijí už se stálým pocitem viny: za to, že věnují mámě málo pozornosti, mají ji rádi, ale špatně. Snaží se komunikovat častěji, naslouchat jejím potřebám, ale je to jen horší. A s každým novým výstřelkem touha po komunikaci mizí.

—Co dělat? — ptá se Irena o radu, — vždyť i přes všechno ji já, i bratr, i moje děti máme moc rádi. A vnoučata by k ní běhala častěji, kdyby je babička neobtěžovala.