2 věci, které děti neodpouští svým rodičům

Když dítě dospěje, možná začne chápat důvody, ale odpustit — to nikdy.

Děti se mohou na rodiče zlobit. Někdy dokonce slibují, že nikdy neodpustí ani nezapomenou. Často tyto „milé“ hrozby nic neznamenají. Existují ale i jiné případy, kdy jednání dospělých skutečně způsobí dítěti hlubokou emocionální ránu. A i když dospěje, možná pochopí důvody, ale odpustit — ne.

Zde jsou 2 věci, které děti svým rodičům neodpouští:

1. Nedožebrání slibů.
Pokud není možné slib dodržet — je lepší ho nedávat. Tato pravda, kterou nám vštěpují už od dětství, že ano? A opakují to dítěti znovu a znovu, požadujíce, aby své sliby plnilo.

Nicméně sami dospělí je často porušují, přičemž vždy nacházejí omluvy — nezvládli, nějaké vnější důvody zabránily, a vůbec: rodiče mají tolik problémů, proč to řešit? Měj svědomí, chápej, nepřistávej!

Jednou známému tatínek slíbil, že ho po začátku prvního školního dne vezme na výlet — v duši to zůstalo jako neodpuštěný slib.

Školu ukončil, ale na výlet s tatínkem nikdy nešel. A když o tom mluvil, tatínek se na něj rozzlobil. Proč mu tento příběh přinesl tolik bolesti, tátovi dodnes není jasné. A když se to (dospělé dítě, myslím tím) pokusilo napravit, otec ho ještě více pokáral za to, jak může být tak pomstychtivý?

2. Neúctivé chování dospělých vůči dětem.
Ano, chápu, mnoho lidí se může rozčílit — proč bychom měli děti respektovat, když jsou malé? Tak smýšlí více lidí, než by se mohlo zdát na první pohled.

Kolik rodičů se k dětem chová povýšeně, dokonce s určitou pohrdáním — až vyrosteš, staneš se člověkem, pak budeme mluvit na stejné úrovni, ale zatím tichni, maličký.

Kolik rodičů nerespektuje dětskou práci (i když to zní směšně), nedoceňuje dětské snahy pomoci a ani netuší, jak je důležité pochválit, a ne posmívat, když jim dítě představí své dílo — například kresbu nebo výrobek.

Příklad ze života: úžasná umělkyně, která nyní vyrábí krásné panenky a prodává je sběratelům do zahraničí (je to výhodnější), celé dětství schovávala před rodiči své práce.

Protože maminka říkala, že šaty, které šije panenkám, jsou ubohé, a otec rozčileně prohlásil, že mrhá časem na nesmysly, místo aby studovala matematiku a po škole šla na bankovní obor.

Jednou otec ve zlosti řekl strýci (bratrovi matky), že jeho děti jsou úspěšné, ale ta jeho je hloupá, tráví čas zbytečnostmi. U stolu. Na narozeninách. Před všemi příbuznými a před dcerou. A poradil jí, aby si vzala příklad z dětí tohoto strýce — oni prý v životě všeho dosáhnou.

Nyní tiše mlčí umělkyně, ale co dělat? Otec a matka jsou přece rodina. Křivda zůstala. I když chápe, že v devadesátých letech si všichni dospělí mysleli, že děti mají být blíže financím… Přáli jim dobro. Chápe to, ale přesto — křivdu neodpustila.

Kolik je ještě takových případů? Přemýšlejte o tom…