Před dvěma lety jsem přišla o dceru a zetě. Jednoho dne během procházky moje vnoučata vykřikla: „Babičko, podívej, to je přece máma a táta!“

Georgia byla na pláži se svými vnoučaty, když náhle ukázali na kavárnu. Její srdce se zastavilo, když vykřikli: „Babičko, podívej, to je máma a táta!“ V kavárně seděl pár, který vypadal přesně jako její dcera Monika a zeť Steven, o kterých si myslela, že je ztratila před dvěma lety.

Smutek vás navždy změní. Někdy je to jen tupá bolest, jindy udeří nečekaně, jako rána do srdce.

Toho rána, když jsem se dívala na anonymní dopis s pěti slovy „Oni vlastně nejsou pryč“, pocítila jsem směs naděje a strachu. Papír mi pálil prsty. Snažila jsem se vytvořit stabilní život pro svá vnoučata, Andyho a Petera, po smrti jejich rodičů. Teď jsem si uvědomila, jak moc jsem se mýlila.

Před dvěma lety se stala nehoda. Pamatuji si, jak se mě Andy a Peter ptali, kde jsou jejich rodiče. Trvalo mi měsíce, než pochopili, že máma a táta se už nikdy nevrátí.

Ale tenhle dopis… Už jsem ho chtěla vyhodit, když vtom zazvonil telefon. Byla to společnost vydávající kreditní karty, která mě informovala o transakci provedené Moničinou kartou. Jak je to možné, když karta dva roky ležela v šuplíku?

Zavolala jsem do banky a zjistila, že nákup byl proveden virtuální kartou aktivovanou týden před Moničinou smrtí. Zmocnil se mě děs. Zavolala jsem své kamarádce Elle a všechno jí řekla. Dohodly jsme se, že se na to podíváme o víkendu.

V sobotu jsem vzala děti na pláž. Zatímco si hrály, seděla jsem s Ellou na písku. Najednou Andy vykřikl: „Babičko, podívej, to je máma a táta!“ Otočila jsem se a uviděla pár v kavárně. Žena měla účes jako Monika a muž vypadal jako Steven.

„Postarej se o děti,“ řekla jsem Elle a rozběhla se za párem. Vstali a šli po stezce, tiše si povídali a smáli se. Žena si upravovala vlasy přesně tak, jak to dělávala Monika. Muž kulhal, stejně jako Steven po fotbalovém zranění.

„Je to riskantní, ale neměli jsme na vybranou, Emily,“ zaslechla jsem muže.

Emily? Proč ji nazval Emily?

„Chybí mi… hlavně kluci,“ povzdechla si žena.

Přišla jsem k domku, do kterého vešli, a zavolala policii. Nakonec jsem sebrala veškerou odvahu a zaklepala na dveře. Monika otevřela a zbledla.

„Mami? Jak jsi nás našla?“ zeptala se.

Za ní se objevil Steven. Z dálky se ozývaly policejní sirény.

„Jak jste mohli něco takového udělat?“ můj hlas se chvěl vztekem a bolestí. „Opustili jste své děti! Chápete, čím jsme si prošli?“

Policisté opatrně vešli dovnitř.

„Neměli jsme jinou možnost,“ vysvětlovala Monika. „Dluhy, výhrůžky… Mysleli jsme si, že když zmizíme, dáme dětem lepší život.“

Steven dodal:

„Zinscenovali jsme nehodu a přestěhovali se do jiného města pod novými jmény.“

Nevěděla jsem, co cítit. Ella přijela s Andym a Peterem. Chlapci se rozběhli k rodičům:

„Mami! Tati! Věděli jsme, že se vrátíte!“

Monika je objala a plakala:

„Odpusťte mi, moji milovaní…“

Policisté dovolili krátké setkání, pak odvedli Moniku a Stevena k výslechu. Starší důstojník mi řekl:

„Hrozí jim vážná obvinění. Ale jak to vysvětlíte dětem, že jejich rodiče znovu zmizí?“

Později, když jsem seděla v obývacím pokoji, dívala jsem se na dopis: „Oni vlastně nejsou pryč.“ Byla to pravda. Nezmizeli navždy – rozhodli se odejít sami. A to bolelo ještě víc.

„Nevím, jestli dokážu ochránit vnoučata před touhle bolestí,“ zašeptala jsem. „Ale udělám vše pro to, aby byla v bezpečí.“

Teď si občas říkám, jestli jsem udělala dobře, když jsem zavolala policii. A co byste udělali vy na mém místě?