Žena potká dceru a zetě, kteří zmizeli před 5 lety, a následuje je…
Miriam přiletěla na Bahamy s nadějí, že si konečně odpočine. Vystoupila z letištního autobusu a zhluboka se nadechla slaného mořského vzduchu. Po pěti letech smutku a samoty byl tento výlet dlouho očekávaný. Její tvář byla zbrázděná vráskami, které dříve neměla, a její duše toužila po klidu.
Před ní se tyčil luxusní resort „Ocean Club“. Bílá budova slibovala odpočinek a zapomnění. Poprvé po dlouhé době si Miriam dovolila slabý úsměv a následovala portýra do lobby.
Prostor naplňoval šum turistů, zvuk kufrů a veselé úsměvy kolemjdoucích. Miriam doufala, že i její srdce bude jednou stejně lehké jako jejich.
— Vítejte v „Ocean Clubu“, madam. Můžete mi, prosím, říct své jméno pro registraci? — usmál se recepční.
— Learyová. Miriam Learyová, — odpověděla a hledala v kabelce občanku.
Zatímco recepční zapisoval údaje do počítače, Miriamin pohled bloudil po lobby. V tu chvíli se jí zastavilo srdce.
U stánku se suvenýry stáli muž a žena. Ti samí lidé, které pohřbila před pěti lety. Její dcera Pamela a zeť Frank.
Miriam se zadrhl dech. Pohřbila je po autonehodě, při které údajně zahynuli. Jak je to možné?
— Madam? Váš klíč od pokoje, — recepčního hlas zněl jako z dálky.
Miriam automaticky vzala klíč, aniž by spustila oči z páru. Otočili se a zamířili k východu.
— Podržte mé věci, — řekla portýrovi a vydala se za nimi.
Sotva mohla dýchat, nohy se jí třásly, ale pokračovala dál. Už byli téměř u dveří, když vykřikla:
— Pamelo!
Žena se otočila, její oči se šokem rozšířily. Byla to Pamela, její dcera. Něco zašeptala Frankovi a na jeho tváři se objevila panika. Rozběhli se.
— Stůjte, nebo zavolám policii! — zakřičela Miriam.
Tato výhrůžka zabrala. Pár se zastavil a pomalu se otočil. Pamela se na matku dívala se slzami v očích.
— Mami, můžeme to vysvětlit, — zašeptala.
Dveře hotelového pokoje Pamely a Franka se za nimi zavřely. Veselá atmosféra letoviska zůstala venku, uvnitř panovalo těžké ticho. Miriam stála se zkříženýma rukama na hrudi.
— Začněte mluvit, — požadovala.
Frank polkl:
— Paní Learyová, nechtěli jsme vám ublížit.
— Nechtěli? — její hlas se třásl bolestí. — Pohřbila jsem vás. Truchlila jsem pět let. A teď mi říkáte, že jste mi nechtěli ublížit?
Pamela udělala krok vpřed:
— Mami, měli jsme své důvody…
Miriam ucouvla:
— Jaké důvody by to mohly ospravedlnit?
Frank a Pamela si vyměnili ustarané pohledy. Nakonec Frank promluvil:
— Vyhráli jsme v loterii.
Miriam nemohla uvěřit vlastním uším.
— Zfalšovali jste svou smrt kvůli penězům?
Pamela přikývla:
— Byla to obrovská částka, mami. Báli jsme se, že pokud se to někdo dozví, všichni budou chtít svůj podíl. Chtěli jsme začít nový život.
— Nový život? — Miriam zuřila. — Chtěli jste se vyhnout Frankovým dluhům a odpovědnosti vůči rodině? Opustit všechny, kdo vás milovali?
Frank se zamračil:
— Nikomu nic nedlužíme. Byla to naše šance na lepší život.
Miriam viděla, jak Frank její dceru ovládá.
— Pamelo, vrať se domů. Všechno napravíme.
V očích její dcery se na chvíli objevila naděje, ale Frank jí stiskl rameno:
— Zůstaneme tady.
Pamela sklopila hlavu:
— Promiň, mami.
Miriam se otočila a vyšla z pokoje. Její srdce bylo zlomené.
Po návratu domů nevěděla, co dělat. Nahlásit to policii? Pořád doufala, že se Pamela vrátí.
O tři roky později se ozvalo zaklepání na dveře. Na prahu stála promočená Pamela.
— Mami, můžu dál?
Miriam ji pustila dovnitř. Pamela jí vyprávěla, že Frank prohrál všechny peníze a opustil ji.
— Promiň, mami. Byla jsem sobecká.
Miriam s obtížemi polkla:
— Musíš jít na policii a všechno přiznat.
— Ale můžu jít do vězení…
— Ano. Ale je to jediný způsob, jak to napravit.
Pamela přikývla:
— Dobře. Udělám to.
Miriam pocítila hrdost:
— Převlékni se a pojedeme.
— Zůstaneš se mnou? — zeptala se Pamela.
Miriam jí stiskla ruku:
— Samozřejmě, budu s tebou.
Pamela se zhluboka nadechla:
— Tak jedeme.
Miriam si pomyslela: To je moje holčička!
