Syn si našel ženu, která podle mého názoru vůbec nechápe, co je to rodina. Vypadá to, že sama nikdy pořádnou rodinu neměla. Teď dělá všechno pro to, aby přerušila synovu komunikaci s námi. Vysvětlovat jí něco je zbytečné, ani se o to nepokouším. Je mi líto syna i vnuka. Snachy rozmary by je mohly dovést až k rozvodu.
Já i manžel pocházíme z velkých a silných rodin: mámy, tátové, bratři, sestry, babičky, dědečkové – všichni se navzájem stýkali a byli si oporou v těžkých chvílích.
Samozřejmě se už tak často nevídáme, někteří už ani nejsou mezi námi, ale i tak vím, že kdyby moje sestra potřebovala pomoc, udělala bych všechno pro to, abych jí pomohla. Ona by udělala totéž. Už jsme to mnohokrát zažily.
Syna jsme také vychovávali tak, že rodina je to nejsvětější, co člověk má – ať se jeho život obrátí jakkoli, já, otec a sestra budeme vždy na jeho straně. Dá se říct, že to má od mala zakořeněné. Nezáleží na tom, kolik času uplyne, tak to bylo a bude vždy.
Když se dcera vdala, získali jsme ještě jednoho syna v jejím manželovi. Také s příbuznými se stýkáme vřele, teď už jsou také naší rodinou. Jsou to prostí lidé, bez nadutosti, proto je i my bereme s celým srdcem a oni nás taky. Už brzy bude osm let, co je dcera vdaná, a ani jednou jsme se nepohádali ani s příbuznými, ani s naším zetěm. Přestože nastaly různé situace. My jsme jim pomohli, oni nám také. Protože jsme rodina.
Syn byl dlouho svobodný. Několikrát přivedl dívky, se kterými se seznámil, vypadalo to, že už jde vše směrem ke svatbě, ale něco vždy nevyšlo. I když dívky byly zřejmě dobré, něco se nezdařilo. Začali jsme si dělat starosti – syn už měl skoro čtyřicítku, a pořád byl bez rodiny.
Vzhled Soni jsme přijali velmi pozitivně. Syn rozhodně prohlásil, že je to rozhodnuto, bude svatba. Bylo ale těžké se s ní dlouho setkat. Vždy něco narušilo plány a poprvé jsme synovu snoubenku viděli krátce před svatbou.
Sonja je velmi krásná dívka. Vysoká, hezká postava, krásná tvář. Ale chovala se zvláštně. Seděla napjatá, jako by spolkla kůl, většinou mlčela a rozhlížela se kolem. Ale připsali jsme to tomu, že nás vidí poprvé. Mysleli jsme, že se sžije a roztaje.
Bylo pro mě zvláštní, že ani otec, ani matka nepřijeli na dceřinu svatbu. Vím, že jsou už dlouho rozvedení, ale to není důvod ignorovat tak důležitou událost v životě vlastního dítěte. Syn vysvětlil, že se se svými rodiči vídá jen zřídka. S otcem jen na svátky, s matkou jednou za měsíc, někdy ještě méně často.
No, každá domácnost má své věci. Toto téma jsem nerozebírala, proč se vrtat v něčích věcech. Zaznamenala jsem to pro sebe a tím to skončilo.
Po svatbě mladí začali bydlet v synově bytě. Pomohli jsme jim s první splátkou na hypotéku, kterou už dávno splatili. Tento problém mladé páry netrápil. Začali žít vlastním životem.
První měsíce jsme mladým nechávali prostor, ať si zvyknou na nový stav, zařídí si domácnost a zvyknou si. Syn občas zavolal, zajímal se, jak se nám vede, ale bylo vidět, že myšlenkami je tam doma, vedle mladé ženy.
Poté měla dcera narozeniny. Slavili jsme tradičně na naší chalupě. Konec srpna, na chalupě je neuvěřitelná krása. Byli jsme tam my, dcera s manželem a příbuzní. Syn přijel sám. Řekl, že Sonje není dobře, proto nepřijela. Nic vážného, ale necítí se na to, aby se bavila u stolu. No, stává se.
Na zářijový piknik snacha také nepřišla, syn přijel sám, a pak bylo několik setkání, kde se opět objevil sám. Potom přestal chodit úplně. Vždy našel nějakou výmluvu, která se zdála věrohodná, ale copak nepoznám, když můj syn lže?
Rozhodla jsem se s ním promluvit, co se děje. To, co se děje, se mi vůbec nelíbilo. Syn jako by se od rodiny vzdaloval. Dlouho jsem se ho vyptávala, až přiznal – Sonja mu otravuje život. Když je pozveme, vždy najde důvod, proč nepřijít. Když jde sám, následuje pláč a výčitky, že zůstala sama doma, zatímco on se baví. Příště ji zve s sebou, ale ona opět odmítá.
„Už ti šedivějí vlasy a stále se neodtrhl od máminy sukně. Tě pozvou – běžíš na ty vaše nekonečné srazy. Říká, že by bylo lepší jít do divadla nebo restaurace.“
Syn se jí snažil vysvětlit, že v jeho rodině jsou tradice, všichni se stýkají, je to normální. Ale snacha tomu nerozumí. Sama se s rodiči nestýká a myslí si, že syn by také neměl. Nyní je jeho rodina jen Sonja, jak sama říká.
„Nedívej se na mě tak. Mně se to taky nelíbí. Ale v takových podmínkách vyrůstala. Rodiče se rozvedli, otec odešel, matka má svůj život. Není zvyklá, že existuje rodina. Zkusím jí to vysvětlit. Je opravdu dobrá.“
Dobrá, to ano, ale zvolila špatný přístup. I když jak by mohla vědět, co je správné v takové situaci? Poradila jsem synovi, aby ji přesto zval na naše setkání, možná se zahřeje a pochopí, co znamená mít milující rodinu.
O tři měsíce později nám syn udělal radost – brzy se stane otcem, Sonja je těhotná. Chtěli jsme jet pogratulovat, ale syn nás odradil, že by byla nervózní. No dobře, ať si v klidu užívá těhotenství. Omezili jsme se na zprávu, aby ji vůbec nerozrušovali.
Celé těhotenství jsme se synem komunikovali hlavně po telefonu. Párkrát přijel, a to jen na hodinku, a pak hned zpátky k manželce, aby se nebála. Když Sonja porodila, byli jsme přece jen pozváni na propuštění z nemocnice.
Zdá se, že Sonja nevěděla, že syn nás pozval. Podívala se na něj s takovým pohledem. No, pogratulovali jsme, dali květiny, podívali se na vnuka a jeli domů. Bylo jasné, že tam nejsme vítáni.
Potom jsme nemohli vnuka pořádně vidět. Synova nevyjádřila souhlas. A my jsme nechtěli rušit kojící matku. Už dřív se vyhýbala lidem a teď je nejasné, co bude.
Půl roku jsme vnuka neviděli naživo. Syn se zastavil, ukázal fotky a hned zpátky k manželce a dítěti. Párkrát jsem se zeptala, kdy nám dovolí vnuka pochovat, odpověděl tak podrážděně, že jsem pochopila, že tuto otázku nemám otvírat. Zřejmě v tomto ohledu mají s Sonjou spory.
Plakala jsem, protože jsem chtěla držet dítě v náručí, podívat se na něj, děti tak rychle rostou, ale nám to nedovolili. Jako bychom snachy nějak ublížili a ona se nám teď mstí.
Když vnukovi bylo rok, Sonja přestala kojit a syn začal vnuka přivážet k nám. Přijížděl zasmušilý, protože ho to všechno stálo hádky. Sama snacha jezdit nechtěla, syn však trval na tom, že máme právo se s vnukem setkat, a proto ho přivážel. Zatímco jsme se bavili s vnukem, syn nepustil telefon z ruky a vyměňoval si s Sonjou zprávy. Bylo jasné, že mu nepíše nic příjemného.
Vidím, že nyní syna od odchodu drží jen dítě. Častěji nás s otcem navštěvuje, nespěchá domů a když přijede s vnukem, prostě vypne telefon.
Zkoušela jsem zavolat snachu, nějak najít kompromis, ale přerušila mě už při první větě a řekla, že si své rodinné záležitosti vyřeší sami. Potom zavolal syn a poprosil mě, abych se nepletla. Teď už se nepletu.
Je však těžké se dívat, jak se jejich manželství rozpadá kvůli nějakým psychickým traumám Sonji. Oni se synem tvoří tak krásný pár, mají nádherného syna, a zpočátku žili dobře.
Bylo by velmi smutné, kdyby se rozvedli, ale nevím, jak jim pomoci. Nemůžeme přece jen tak vyškrtnout z života našeho syna a vnuka, a ani on sám by to nezvládl.
Leave a Reply