Moje tchyně nám darovala dům ke svatbě – týden po nastěhování jsem požádal o jeho vrácení nebo rozvod
Když nám moje tchyně na svatbě předala list vlastnictví k domu, myslel jsem, že jsme vyhráli v loterii. Ale týden po nastěhování jsem zjistil, že její štědrost byla pastí. Konfrontoval jsem svou ženu a požádal o vrácení domu, ale její odpověď mě šokovala.
Se Sarah jsme spolu byli šest let – byla to pevná a neotřesitelná láska. Naše svatba byla vyvrcholením tohoto vztahu, oslavou společně budovaného života.
Když jsem si myslel, že ten den už nemůže být lepší, vstala Sarahina matka Janice, aby pronesla přípitek.
„Mé milované dceři a jejímu novému manželovi,“ řekla Janice a pozvedla sklenici. V místnosti zavládlo ticho, všichni se na ni dívali, když se na nás usmívala. „Ať je váš život stejně silný a pevný jako základy, na kterých ho budujete, počínaje tímto.“
Číšník přivezl stříbrný podnos s elegantní složkou. Janice ji s rozmachem otevřela a ukázala list vlastnictví k domu.
Davem se rozlehly výkřiky údivu, když mi Janice předala dokumenty s královskou grácií. Mé srdce se naplnilo radostí. Dům! Otočil jsem se k Sarah, čekal jsem, že bude stejně nadšená, ale její ruka byla chladná a napjatá. Úsměv byl nucený.
„Věříš tomu?“ zašeptal jsem.
Přikývla a tiše odpověděla: „Je to… štědré.“
Její váhání mě mělo varovat, ale myslel jsem si, že je to jen svatební nervozita. To byla moje první chyba.
Když jsme se nastěhovali, málem jsem se rozplakal. Nebyl to jen tak obyčejný dům – byl to pětipokojový koloniální dům v luxusní čtvrti. Vyrůstal jsem v chudobě, a tak jsem měl pocit, že teď žiji svůj sen.
Sarah ale procházela místnostmi, jako by něco ztratila. Často jsem ji přistihl, jak se dívá z okna a kouše si ret, až zbělel. Někdy zmizela s telefonem na dlouhé hodiny a na mé otázky odpovídala neurčitě.
Jednoho večera po večeři jsem se zeptal: „Zlato, co se děje? Nelíbí se ti tu?“
Vzdychla a vyhnula se mému pohledu. „Je to jen… velká změna. Právě jsme se vzali, začínáme nový život v tomhle domě…“
Změny jsem zvládal, ale její odtažitost mě trápila. První trhlina se objevila během večeře u Janice. Seděli jsme u jejího dokonale prostřeného stolu, vzduchem vonělo kuře s rozmarýnem.
„Už jste mluvili s mým právníkem?“ zeptala se Janice sladkým, ale ostrým tónem. „Ráda bych, abyste tu smlouvu podepsali co nejdříve.“
„Smlouvu?“ odložil jsem vidličku, to slovo mi znělo v uších jako falešná nota.
Janice naklonila hlavu s předstíraným překvapením. „Ach, myslela jsem, že ti to Sarah už řekla.“
Sarah křečovitě svírala sklenici vína, prsty měla bílé.
„Mami,“ zašeptala.
Janice zvedla ruku a usmála se. „Sarah asi čekala na správný okamžik. Jde o smlouvu na dům, Jeremy. Mohu ti vysvětlit podmínky hned.“
Nemohl jsem popadnout dech. Janice se opřela v křesle a užívala si napětí, které vytvořila. Mluvila klidně, jako by četla nákupní seznam.
„Vidíš, dům patří mně, a abyste v něm mohli bydlet, musíte splnit určité podmínky. Například nesmíte malovat zdi. Musíš také pracovat v okruhu 15 mil ode mě. Rodina musí být přece nablízku.“
Srdce mi bušilo stále rychleji. „Co se stane, když ty ‚podmínky‘ nesplníme?“
Janice mávla rukou. „No, mohla bych vám zrušit právo tu bydlet. Ale k tomu nedojde, pokud se budeme držet pravidel.“
Její oči zlověstně zazářily. „Smlouva mi také dává právo podílet se na výchově mých vnoučat. A chci první vnouče do dvou let.“
Ta slova byla jako facka. Všechno, co jsem považoval za štědrost, byla jen manipulace.
