15 let jsem s rodiči nemluvila. A teď stojím u jejich dveří, aniž bych věděla, jestli otevřou…
Stála jsem před dveřmi domu, kde jsem vyrostla, a ruka se mi třásla nad zvonkem. Patnáct let. Patnáct let mlčení, zranění, pýchy. Patnáct let jsem žila, jako by rodiče neexistovali. Nevěděli, kde bydlím, co dělám, jestli jsem šťastná. Nevím, jak vypadají teď, jestli jsou zdraví nebo na mě myslí. Vymazali jsme si jeden druhého ze života jedinou hádkou, jedinou větou, kterou nikdo nechtěl vzít zpět. A tak jsem tady, po tolika letech, protože jsem dostala dopis. „Maminka je nemocná. Přijeď, pokud můžeš,“ napsala moje sestra. Stiskla jsem zvonek…
Dveře se neotevřely hned. Slyšela jsem kroky, pomalé, opatrné. Pak hlas otce:
— Kdo tam?
— To jsem já, — řekla jsem. Hlas se mi chvěl. — Eva.
Ticho. Dlouhé, těžké. Pak se dveře otevřely. Otec stál ve dveřích, zestárlý, šedovlasý, s hlubokými vráskami. Díval se na mě, jako by nevěřil svým očím.
— Evo? — zopakoval.
— Ahoj, tati.
Stáli jsme mlčky. Nevěděli jsme, co dělat. Objat se? Podat si ruce? Zůstat na vzdálenost? Ustoupil stranou a pustil mě dovnitř.
Dům se nezměnil. Ty samé tapety, stejný nábytek, stejná vůně. Přišla jsem do obývacího pokoje a uviděla matku. Seděla v křesle, přikrytá dekou, hubená, bledá. Když mě viděla, strnula.
— Evo, — vydechla.
Přistoupila jsem blíž, posadila se vedle. Dívali jsme se jeden na druhého. Kolikrát jsem si tuto chvíli představovala. Kolikrát jsem nacvičovala, co řeknu. Ale teď všechna slova zmizela.
— Jak se cítíš? — zeptala jsem se hloupě.
Maminka se slabě usmála.
— Lepší teď. Přišla jsi.
Sestra přinesla čaj. Seděli jsme v kuchyni, pili horký čaj a mlčeli. Pak se otec zeptal:
— Jak jsi žila ty roky?
A začala jsem vyprávět. O práci, o městě, kde žiji, o přátelích. Snažila jsem se nedotknout se hlavního: proč jsem odešla, proč jsem nevolala, proč jsem je vyřadila ze svého života. Ale v jistém okamžiku mě matka zastavila:
— Evo. Promluvme si o tom.
Zklidnila jsem se. Tady to je. To, čeho jsem se bála.
— Mýlila jsem se, — řekla maminka tiše. — Tehdy, před patnácti lety. Neměla jsem říkat ty věci. Neměla jsem klást ultimáta.
Vzpomněla jsem si na ten den. Bylo mi dvacet pět. Představila jsem rodičům svého partnera. Neschválili můj výběr. Řekli, že pokud si ho vyberu, zřeknou se mě. Vybrala jsem si ho. A odešla.
— Také jsem se mýlila, — řekla jsem. — Mohla jsem zavolat. Mohla jsem napsat. Ale byla jsem příliš pyšná.
Otec si otřel oči.
— Všichni jsme byli pyšní. A hloupí. Ztratili jsme patnáct let kvůli pýše.
Matka natáhla ruku a vzala mou dlaň.
— Každý den jsem na tebe myslela. Každý boží den. Přemýšlela, kde jsi, jestli jsi šťastná. Chtěla jsem zavolat, ale bála jsem se, že nebudeš odpovídat.
— A já se bála, že mi neodpustíte, — zašeptala jsem.
Plakali jsme všichni tři. Slzy, které se hromadily patnáct let. Slzy lítosti, zranění, lásky.
— Ten muž, — zeptal se otec. — Jste ještě spolu?
Zavrtěla jsem hlavou.
— Rozešli jsme se po třech letech.
— A ty ses nevrátila, — řekla matka.
— Nemohla jsem. Myslela jsem, že řeknete: „My jsme ti to říkali“. Nemohla jsem snést vaše „my jsme měli pravdu“.
Otec mě objal. Poprvé za patnáct let.
— Bylo nám jedno, jestli máme pravdu nebo ne. Jen jsme chtěli, abys byla s námi.
Zůstala jsem týden. Mluvili jsme o všem: o ztracených letech, o tom, co jsme zmeškali v životech jeden druhého, o tom, jak jít dál. Ne všechno bylo snadné. Někdy vypluly na povrch staré rány. Ale mluvili jsme. Nemlčeli. Neodcházeli.
Když jsem odjížděla, maminka stála u dveří.
— Přijedeš zase? — zeptala se.
— Přijedu. Slibuju. Už žádné ticho.
Objala jsem ji a ona zašeptala:
— Miluju tě. Vždycky jsem tě milovala. I když jsem mlčela.
— Já taky, mami. Já taky.
V autě jsem celou cestu domů brečela. Ale to byly jiné slzy. Ne z bolesti. Ze smíření. Patnáct let jsem nesla to břemeno. A nakonec jsem ho pustila.
Víte, co jsem pochopila? Pýcha nestojí za lásku. Nic nestojí za ztracený čas s blízkými. A nikdy není pozdě se vrátit. Nikdy.
A máte vy někoho, s kým nemluvíte kvůli staré křivdě? Myslíte, že ta pýcha stojí za ztracené roky?
