14 let jsem žila s touto vinou. Ale dnes zaklepala na dveře dívka — a já pochopila, že minulost se vrátila….

Sestra odešla náhle. Infarkt. Ráno volali sousedé, že ani nestihli zavolat sanitku. Nejprve jsem nechápala, že je to skutečné. Že už se neprobudí, nezavolá, nezeptá se, jak se mám. A že její sedmiletá dcera zůstane sirotkem.

Vzpomínám si, jak jsme toho dne seděli v kuchyni. Plakala jsem a manžel chladně řekl:

– Nemůžeme ji vzít. Je to cizí dítě.
– Není cizí, – odpověděla jsem. – To je krev mé sestry.
Jen si povzdechl:
– Nejsme útulek. Máme svých problémů dost.

Prosila jsem, naléhala, ale byl pevný jako skála. A já… se vzdala.
Řekli, že dívku vzali do pěstounské rodiny, «všechno bude dobré». A já podepsala papíry, necítila jsem prsty. Večer jsem dlouho seděla v pokoji sestry, kde stále voněla ona. Našla jsem fotografii — je na ní s dcerou na rukou, směje se. A já nemohla přestat myslet na to, že jsem je obě zradila.

Utekly roky. S manželem jsme žili svůj život. Hádali se, smiřovali se, stavěli dům, pak jsme se rozvedli. Děti se rozprchly. Dům opět ztichl. Občas jsem si vzpomněla na tu dívku — svou neteř. Kolik je jí teď? Studuje? Pamatuje si na mě vůbec?

A teď, po čtrnácti letech, někdo zazvonil na dveře. Na prahu stála mladá dívka. Hubená, rovná ramena a nějaké velmi povědomé oči.
– Dobrý den, – řekla. – Jste…  Anna?
Přikývla jsem.
– Já jsem Kristina.

Zatajil se mi dech. Jako bych znovu viděla tu malou holčičku, co tehdy stála v rohu, tiskla k sobě starou panenku.
Posadili jsme se v kuchyni. Třásla jsem se, nalévala čaj, nevěděla, odkud začít.
– Jak jsi mě našla?
– To není důležité, – tiše odpověděla. – Jen jsem vás chtěla vidět.

Neobviňovala. Neplakala. Jen se dívala. Až příliš klidně, jako by bylo vše už rozhodnuto.
– Víte, dlouho jsem přemýšlela, proč vůbec přijít, – řekla. – Nejspíše jsem chtěla pochopit — proč. Proč jste si mě tehdy nevzala?

Pokoušela jsem se vysvětlit. Že manžel byl proti, že jsem se bála, že to nezvládnu.
Poslouchala mlčky. Pak se trochu usmála:
– Čekala jsem na vás. Každý den. V dětském domově. Myslela jsem — možná jste si to rozmyslela. Možná přijedete.
Sklopila jsem hlavu.
– Omlouvám se, – bylo to jediné, co jsem mohla říct.

– Pozdě, – řekla klidně. – Ale víte, to nejstrašnější — stejně jsem vás milovala. Dlouho. I když jsem chápala, že nepřijedete.

Pak vstala.
– Děkuji, že jste mě alespoň vyslechla. To jsem chtěla říct. Nic víc není potřeba.

A odešla. Prostě tak. Bez slz, bez výčitek.
Seděla jsem v kuchyni a nemohla se pohnout, slzy mi potokem tekly z očí.  Dívala jsem se na ni a pochopila — že teď už nemám před kým se ospravedlňovat. Ani před sestrou, ani před touto dívkou, ani před sebou. Poslechla jsem manželova slova a udělala největší chybu svého života.

Často si říkáme, že to napravíme, že později zavoláme, že se rozhodneme.
A pak — je už pozdě.

Řekněte…
dokázali byste dál žít, kdybyste tehdy nepodali ruku tomu, kdo čekal jen na vás, pro koho jste byli jedinou nadějí?