12 let sestra pečovala o mámu, zatímco já vychovávala děti. Po pohřbu jsem se rozhodla jednat spravedlivě a rozdělit dům, ale když jsem tam dorazila, čekal mě šok: nové zámky, cizí vůně a prázdné stěny…

Mojí sestře je 48 let, není vdaná a 12 let pečovala o naši nemocnou mámu. Já jsem celou tu dobu byla zaměstnaná výchovou čtyř dětí. Po mámině smrti jsem se po čase rozhodla, že je na čase dům prodat a spravedlivě si rozdělit peníze na půl. Ale sestra prohlásila: «Nezasloužíš si ani cent!» Nehádala jsem se s ní. A jela jsem se podívat na dům, ale když jsem dorazila k domu, zjistila jsem, že zámky již vyměnili. Ale dostala jsem se dovnitř jiným způsobem… a byla jsem ohromená…

V domě bylo podivné ticho, které rušil pouze skřípající zvuk podlahových prken pod mými kroky. Od samého prahu mě obklopila nějaká cizí vůně — ne ta, na kterou jsem byla zvyklá, když jsem jezdila k mámě. Dříve to zde vonělo bylinami, jejím oblíbeným heřmánkovým čajem, starým dřevem. A teď — vlhkostí a něčím těžkým a sladkým.

Zastavila jsem se na chodbě a hned si všimla: věci, které vždy stály na svém místě, zmizely. Mámino křeslo u okna — pryč. Na poličce už nebyla její sbírka porcelánových figurek, které tak milovala. Místo toho na stěnách visely nějaké podivné obrazy, zvláštního vzhledu. Dívala jsem se na ně a nemohla uvěřit, že tohle je ten samý dům, kde jsme vyrůstaly, kde máma žila až do posledního dne.

Pomalu jsem vešla do pokoje. Místo známé vůně sušené levandule, kterou máma ráda sušila na parapetu, to páchlo nějakou zatuchlinou. Na podlaze ležely nové koberce, levné, výrazné, jako by nakoupené ve spěchu. Na stole nebyl mámin oblíbený ubrus — bílý háčkovaný, který jednou sama vytvořila. 

Přistoupila jsem k oknu. Na parapetu vždycky stály květníky s pelargoniemi. Máma tyto květiny milovala, říkávala, že chrání dům. Teď tam bylo prázdno. Měla jsem pocit, že dům je plundrován po kouscích, že je z něj vytahována duše.

Uslyšela jsem kroky. Sestra vešla do pokoje a zastavila se přede mnou. Dívala se na mě, jako bych byla nepřítel. Žádná radost, žádné teplo — jen chlad.

— Co tady děláš? — zeptala se.
— To je náš dům, — odpověděla jsem tiše. — Přijela jsem si promluvit.
— Náš? — usmála se. — Myslíš, že máš na něj právo?

Mlčela jsem. Uvědomovala jsem si, že všechny ty roky, které strávila s mámou, v ní zanechaly hořkost. Opravdu pečovala, byla po jejím boku, pomáhala jí v noci, krmila jí lžící. Já to neudělala. Vychovávala jsem děti, také žila, ale v jiném světě.

Rázně prošla kolem mě a otevřela skříň. Uvnitř visely nějaké cizí věci. Dámské šaty, které jsem nikdy předtím neviděla. Sestra zaznamenala můj pohled a řekla:
— Už jsem se rozhodla. Budu tady bydlet. A ty si můžeš jen nechat sny.

Posadila jsem se na okraj pohovky. Tato pohovka si pamatovala naše dětské hry, pamatovala si, jak máma večer sedávala a pletla ponožky. Pohladila jsem opěrku a najednou pocítila slzy. Uvědomila jsem si, že jsem ztratila nejen mámu, ale i domov, který nás držel pohromadě.

— Nerozumíš, — řekla jsem. — Nepožaduji všechno. Jen jsem chtěla být spravedlivá. Máma vždycky říkala: «Buďte k sobě spravedlivé».
— Máma? — sestra se prudce otočila. — Kde jsi byla, když tě máma volala? Když jen potřebovala, aby někdo seděl vedle ní? Já jediná jsem v noci poslouchala její kašel, já jediná jí utírala čelo. A ty jsi přijížděla párkrát do měsíce s koláčem a úsměvem. Myslíš si, že to stačilo?

Nehádala jsem se. Měla pravdu. Opravdu jsem nebyla poblíž. Ale i můj život se nezastavil. Měla jsem děti, práci, starosti. Cítila jsem vinu, ale zároveň i křivdu. Znamená to snad, že když jsem nemohla být u ní každou chvíli, nezasloužím si nic?

Seděly jsme mlčky. Slyšela jsem jen, jak ve stěnách praská staré dřevo. Dům jako by plakal spolu s námi.

Vyšla jsem na ulici, abych se nadechla. Večerní slunce osvětlovalo zahradu. Kde máma kdysi sázela jahody, teď rostly plevele. Vzpomněla jsem si, jak jsme se sestrou v dětství sbíraly plody a hádaly se, kdo má plnější košík. A tehdy jsme byly bližší než kdy jindy.

Vrátila jsem se do domu a našla v šuplíku malou krabičku. Uvnitř ležely máminy brýle a hodinky s ošoupaným řemínkem. Sevřela jsem je v ruce. V tu chvíli jsem pochopila, že žádné peníze, žádné rozdělení nevrátí to nejdůležitější — mámino teplo, její přítomnost, její hlas.

Podívala jsem se na sestru. Stála u okna a mlčky kouřila. V jejích očích byla také únava, nahromaděná za těch dlouhých dvanáct let. Najednou jsem v ní uviděla nepřítele, ale stejně vyčerpanou ženu, která také ztratila všechno.

— Víš, — řekla jsem, — možná máš pravdu. Udělala jsi pro mámu víc. Ale možná bychom si měly vzpomenout, že jsme přece rodina? Pokud ztratíme i sebe navzájem — co nám zůstane?

Mlčela. Jen těžce vydechla a obrátila se. Nevěděla jsem, zda mi někdy odpustí. Možná ne. Ale alespoň jsem to zkusila.

Vyšla jsem z domu a zavřela za sebou dveře. Na duši bylo prázdno a těžko. Ale zároveň jsem cítila, že máma by nechtěla vidět nás jako nepřátele. Vždycky snila, abychom drželi spolu.

Šla jsem po cestě a přemýšlela: domy se dají prodat, nábytek vynést, věci vyhodit. Ale vzpomínky a vztahy — pokud se zničí, už je nikdo nevrátí.

A teď se ptám sebe a vás:
A co je důležitější — peníze a stěny nebo ty vazby, které nás spojují s blízkými? A pokud se tyto vazby přetrhnou, mohou se někdy obnovit?